Esej Ondřeje Housky: Za co může Versailleská smlouva? Publicisté ji viní za vznik nacismu, odborníci to ale vidí jinak

Zkuste říct Polákovi, že polský stát vznikl náhodou a že Poláci nebyli na samostatnost připraveni. Nebo vmeťte totéž do tváře Lotyšovi či třeba Finovi.

Ti všichni si nejspíš při zmínce o tom, že jejich země neměly spatřit světlo světa, poklepou na čelo. Mezi českými intelektuály je ale zpochybňování vzniku Československa naopak docela módní.

Zatímco se Miloš Zeman, Tomio Okamura či Václav Klaus a další obchodníci se strachem okázale zahalují do českých vlajek a přísahají na český národ, byť mu svými reálnými činy leckdy škodí, v Česku máme i jiný vlivný proud.

Chce nám namluvit, že vznik samostatného státu v roce 1918, respektive okolnosti tohoto vzniku, byly spíše omylem dějin než důvodem k oslavám.

Připomínat podmínky, za nichž Československo vzniklo a dalších 20 let existovalo, bychom si měli i v letošním roce, byť nekončí pověstnou osmičkou. Právě před stovkou let, 18. ledna 1919, začala v Paříži mírová konference po první světové válce. Vzešlo z ní několik smluv, které daly formálně vzniknout evropskému a částečně i světovému uspořádání, jež bylo rámcem pro československou existenci. Nejznámější je Versailleská mírová smlouva, tedy podmínky míru s poraženým Německem.

V médiích i ve školách se dodnes dozvíme, že toto mírové uspořádání bylo zvrácené. Prý bylo k poraženým státům příliš tvrdé a nemělo šanci přežít. Byla v něm proto už předem zakódována vzpoura, tedy druhá světová válka. Jedná se o čítankový příklad situace, kdy výzkumy historiků stále ještě nepronikly k širší veřejnosti. Odborní historici totiž už desítky let tvrdí něco jiného. Veřejnost o tom ale stále ještě neví. Publicisté holt odborné knihy nečtou a místo toho donekonečna opakují fráze, které se kdysi sami naučili ve škole.

Pod vlivem Patočky

Česká historizující publicistika zůstává pod vlivem Jana Patočky. Velký filozof si zaslouží obdiv za morální postoj v době normalizace. Ve svých textech o minulosti ale podlehl své frustraci z vývoje v Československu po okupaci roku 1968. A tak účtoval s českou státností jako takovou. Český národ podle něj nebyl připraven, ba hoden toho, aby v roce 1918 dosáhl na samostatný stát. Patočkův přístup přesně shrnula historička Eva Hahnová ve své loňské knize Češi o Češích: "Čtenář, který by Patočkovy výroky o Češích bral jako výsledky autorova studia historického dění, by pochybil. Marně by hledal informace o českých dějinách a pátral po srovnávacích studiích s dějinami jiných národů, které by dovolovaly formulovat teze o specificky českých zkušenostech, či dokonce vlastnostech. Autorovy výroky neosvětlují minulost a nespočívají na ověřených informacích. Slouží pouze jako ilustrace v předpojatých obrazech národa, poplatných rozmanitým známým stereotypům."