Všichni by neměli studovat strojařinu. Ale pokud chce být Česko technologickým lídrem, musí techniku podporovat víc než humanitní vědy, říká Šlachta z Bosche

Přesně dva roky zastupuje společnost Bosch Group v Česku. Jako kluk chtěl být strojvůdcem, na vysoké škole se naučil projektovat lokomotivy. Ale nakonec strávil celý dosavadní pracovní život ve firmě, která patří mimo jiné k nejvýznamnějším dodavatelům pro automobilový průmysl. "Představa, že se jednou budou tisknout například díly do aut, je zatím zcela nereálná. Ne že by to nešlo, ale nedává to smysl ekonomicky," říká v rozhovoru pro HN Milan Šlachta z firmy Bosch.

HN: Která technologie vás nejvíc fascinuje?

Když pominu to, že se mi líbí auta, tak asi mobilní telefony. Za velmi krátkou dobu vstoupily do našich životů, pracovních i soukromých, a většina z nás by si to asi už bez nich nedokázala představit. A všechny ty velké trendy, jako jsou chytrá města nebo Průmysl 4.0, nakonec svým způsobem směřují do mobilních zařízení.

HN: Podle některých analytiků se inovace mobilních telefonů zpomalují. Je těžké zákazníky zaujmout a překvapit. Co myslíte vy?

Nevím, mně se nezdá, že dnešní mobily jsou už finále. Pořád jsou relativně velké, musíte je dobíjet, není tam až tak moc umělé inteligence. Myslím, že potenciál pro inovace tu určitě je.

HN: Jste generálním ředitelem technologické firmy. Které technologie vás fascinují ve vašem oboru?

Když jsem pracoval v naší dceřiné firmě v Budějovicích, dělali jsme tam spousty zajímavých věcí. Třeba i 3D tisk, který pro běžné uživatele nemůže najít uplatnění. Samozřejmě, představa, že se jednou budou tisknout například díly do aut, je zatím zcela nereálná. Ne že by to nešlo, ale nedává to smysl ekonomicky. Ale my 3D tisk používali k výrobě forem. Mohli jsme pak zákazníkovi dodat prototyp vyrobený ze sériového materiálu, a to v řádu dní, nebo dokonce hodin.

HN: Což nezní jako nějaká velká revoluce.

Otázka je, zda potřebujeme revoluci. Jestli evoluce, tedy vývoj dopředu v menších krocích, není zajímavější. Platí to třeba pro Průmysl 4.0. To není nějaká jedna zásadní změna. To je spousta věcí, z nichž některé děláme už roky, jiné zavádíme a o dalších přemýšlíme.

HN: Například?

Třeba takzvané digitální dvojče, kdy celý výrobní proces existuje jak v realitě, tak v přesné zdigitalizované kopii v počítači. Můžeme na něm pak simulovat změny, které následně zavedeme. Na tom pracujeme a zdokonalujeme to, ale není to něco, co by vzniklo přes noc.

HN: Firma Robert Bosch patří k nejvýznamnějším dodavatelům pro automobilový průmysl. Jaký tam spatřujete zajímavý trend?

Vrátil bych se ke zmíněným mobilům. Tam se povedlo produkty a prostředí standardizovat. Když to zjednoduším, tak existují dvě platformy, iOS a Android, a vývojáři mohou dělat aplikace pro ně. Zákazník se nemusí rozhodovat mezi značkou X a Y podle toho, jaké bude moci používat aplikace. Ví, že obě mu nabídnou zhruba to samé. A já si myslím, že třeba co se týče dat v projektech týkajících se chytrých měst anebo mobility, by to mělo směřovat podobně. Abychom dokázali propojit na jedné platformě data posbíraná z kamer, ze senzorů životního prostředí či z parkovišť. A aby spolu dokázala komunikovat data z Brna i z Prahy.

HN: Zmínil jste, že máte rád auta. Proto jste si zvolil práci ve firmě Robert Bosch?

Mě vždycky zajímala doprava jako taková. Když jsem byl kluk, chtěl jsem být strojvůdce.

HN: Jak vás to napadlo?

Asi nemám žádnou konkrétní vzpomínku, že bych viděl vlak a zamiloval jsem do něj. Prostě se mi líbily lokomotivy. A mohlo to být i tím, že máma pracovala na dráze a děda v depu, měli jsme režijní jízdenky a jezdili zadarmo. Těch důvodů bylo víc.

HN: Co jste pro splnění tohoto snu udělal?

Šel jsem na dopravní průmyslovku do Plzně na obor elektrická trakce. Tam jsem absolvoval i praxi. Jezdil jsem se strojvůdci na trase mezi Prahou a Plzní nebo Prahou a Brnem.

HN: Řídil jste někdy lokomotivu?

Teď už asi můžu říct, že párkrát ano. Ono už je to asi promlčené. Papíry strojvůdce jsem nikdy neměl. Ale lokomotivám jsem rozuměl. Nakonec jsem se však rozhodl jít do Prahy na vysokou školu, šli tam kamarádi z basketu a já se rozhodl jít taky. To jsou taková ta důležitá rozhodnutí, která uděláte bez velkého přemýšlení. Nikdy jsem toho nelitoval, ba naopak.

HN: A stále jste chtěl dělat něco kolem lokomotiv?

Ano, hlásil jsem se na elektrotechnickou fakultu na silnoproud, kde se mi to zdálo blízké. Přijímačky jsem udělal, ale nevzali mě. A zároveň mi přišlo vyrozumění, že jsem v případě zájmu přijatý na strojní fakultu. Měl jsem na výběr mezi tím jít do takzvaného nultého ročníku, anebo vzít tu strojárnu. S tím, že budu lokomotivy konstruovat. To se povedlo, mojí diplomkou byl návrh vysokorychlostní třísystémové soupravy. Byl jsem na to velmi pyšný.

HN: Po škole jste v tom pokračovat nechtěl?

Byl jsem naivní mladý inženýr, který si myslel, že přijde k zaměstnavateli, ukáže mu svou diplomku a on mi řekne, ať nějakou lokomotivu vymyslím. Jenže tak to nefunguje. Navíc byl rok 1992, a to se do klasických strojíren neinvestovalo. Takže jsem zůstal ještě dva roky na škole a vystudoval si ekonomii a management.

HN: Když jste pak nastoupil do Bosche, byla to vaše vůbec první práce?

Během studií jsem si přivydělával opravováním jukeboxů v Nizozemsku. Takových těch klasických na gramofonové desky, z 30. let, které se dovážely z Ameriky.

HN: Jak jste se k téhle práci od lokomotiv dostal?

Když počátkem roku 1989 uvolnil komunistický režim pravidla pro cestování na Západ, vyměnili jsme si přes spolužáka z Ghany nějaké dolary a uložili si je do banky. Na základě toho jsme pak dostali s kamarády výjezdní doložku a v létě 1989 vycestovali do Nizozemska. Tam jsem se seznámil s člověkem, který ty jukeboxy dovážel. Takže jsem tam začal jezdit pracovat.

HN: Načerno?

Asi už to bude taky promlčené. Měl jsem od něj nabídku se tam přestěhovat a začít to dělat legálně. Ale to bych musel přerušit školu. Naštěstí jsem to neudělal.