Mramorové pomníky těžko odolají propagandě

Sledovat mediální dění kolem 50. výročí sebeupálení Jana Palacha bylo trochu vyčerpávající. Hlavně kvůli tradičnímu pojetí, kdy se tragický čin a jeho souvislosti probírají s tak zachmuřenými tvářemi a s tak melodramatickým nádechem, jako by se ani nemluvilo o člověku. Nikdo nevolá po karnevalu, ale tohle bylo spíš sochání mramorového pomníku. Což je přesně ten přístup, který z lidských příběhů dělá další nudnou kapitolu v učebnici při šprtání na písemku. Sešitový zápis "Palach − upálil se − 1969", ale proč, to už se postupně vytratí.

Prošli si tím všichni "velikáni národa českého" a Palach je na nejlepší cestě k tomu, aby z něj byla další aseptická ikona, o které se mluví zdvořilým polohlasem. Je to velká škoda vzhledem k významu jeho činu, jeho souvislostem a jeho odkazu. Zjevně to trochu štve i jeho někdejší spolužáky, kteří se ozvali proti tomu, jaký obraz tu nejrůznější pamětníci vykreslují, přestože studenta ani osobně neznali. Jich se naopak skoro nikdo neptal. Spoléhá se spíš na recyklaci vzpomínek. Ale jak se chcete ztotožnit s odkazem naleštěného mramorového pomníku? Jak se chcete vcítit do situace, kdy pro vyšší cíl nezbylo než obětovat vlastní život? Událost stará padesát let se proměnila v něco, na co se vzpomíná zhruba jako na věc starou sto padesát let.

Mediální povinnost je však splněna, tohle výročí se může v dramaturgickém plánu rutinně odškrtnout (stejně jako před pěti, deseti, dvaceti lety). Protočili se všichni hosté, kteří říkají víceméně stále totéž. Ale jeden nový prvek se přece jenom objevil. Pozoruhodně synchronizované ohlasy na Facebooku, Twitteru a v internetových diskusích, které v duchu sovětské a normalizační propagandy v podstatě stejnými slovy útočily na Palacha jako na bláznivého sebevraha. Opakovaly se výrazy jako "nedovzdělaný sebevrah", naivita, slabost, pitomost, "podpálil se, aniž by se mu něco dělo", "psychicky nevyrovnaný"… A pochopitelně i narážky, že ve dvaceti letech přece nemohl chápat společenskou situaci.