Chceme spořit, nebo investovat?

Přestože rostou referenční úroky, banky se do dělení o výnosy z úložek u ČNB příliš nehrnou.

Nemají totiž příliš důvod. Jejich bilance jsou napěchované likviditou, protože poměry poskytnutých úvěrů k získaným vkladům patří mezi nejnižší v Evropě. K tomu jsou Češi stále více střádalové než investoři a své úspory ukládají u bank nehledě na získaný výnos.

Zajímavé je v tomto ohledu srovnání s Rakouskem. Často si totiž říkáme, že k mentalitě jeho obyvatel prý máme nejblíže. Jenže naši jižní sousedé jsou skoro třikrát pilnější investoři, než jsme my. Třeba takový poměr investic do fondů k penězům uloženým v bankách je téměř trojnásobný než u nás. ­V reálu to zjednodušeně znamená, že Rakušan každé své třetí euro investuje, zatímco Čech investuje téměř až každou desátou korunu a těch zbylých devět raději uloží do banky.

Výmluvy a poukazy na středoevropskou mentalitu ve světle tohoto srovnání neobstojí. Máme ještě co dohánět. Spořit si dlouhodobě, třeba na penzi, na bankovním účtu nedávalo smysl nikdy, ani při nulových sazbách, ani při těch současných, ani při těch o procento vyšších. Díky nízkým úrokům v uplynulých pěti letech to už část obyvatel pochopila, díky rozevírání nůžek mezi sazbami na peněžním trhu a na depozitních účtech to teď pochopí i další.