Charlotta Kotíková: O ideálech jsme v rodině nemluvili

Když Charlotta Kotíková vzpomíná na svého pradědečka Tomáše Garrigua Masaryka, vždy o něm hovoří jako o prezidentovi. "Může to vypadat divně, ale v rodině jsme k němu měli určitou úctu. To nebyl dědeček ani pradědeček, to byl pan prezident. I máma s tetou o něm tak často mluvily," říká úspěšná česká kurátorka.

Prvního československého prezidenta osobně nikdy nepoznala, její život však výrazně ovlivnil, stejně jako další příbuzní zvučných příjmení. Všichni podle jejích slov formovali její důležité životní hodnoty, kterými jsou především práce a zájem o věci veřejné. Dnes Charlotta Kotíková vnímá jako velký problém ve společnosti třeba to, že jsou lidé ochotní udělat věci pro peníze, a ne proto, že je to slušné nebo v zájmu veřejnosti. "Ideály sociálně spravedlivého světa, který umožňuje všem lidským bytostem žít důstojným životem, jako by se ztrácely v záplavě peněz a v sociální nerovnosti, která roste po celém světě," myslí si Kotíková.

Co je pro vás nejdůležitější životní hodnota?

Práce. Já jsem prostě workoholik, to se jinak nedá říct. Všimla jsem si, že když nějakou dobu nemám úkol, který musím splnit, začnu být strašně nervózní. Vadí mi, když nemám nějaký cíl. Potřebuji mít drive a být neustále do něčeho zapojená.

Proč je pro vás důležité být zapojená?

Myslím, že tak se člověk narodí. Nemůžu říct, že bych to zdědila po mamince (jedná se o Herbertu Masarykovou, vnučku Tomáše Garrigua Masaryka − pozn. red.), ta si daleko víc ráda četla a byla pasivnější. Ale třeba teta Anna byla velice aktivní. Myslím, že ke stáří se všechny tyto vlastnosti ještě umocňují.

Jste teď pracovitější než dříve?

Určitě. Také je to tím, že má člověk pocit, že má méně času. Není to ale otázka toho, že bych si řekla, no, tak za tři roky tady nebudu. Je to proto, že si daleko víc uvědomuji, že čas strašně rychle utíká. Tak si říkám, co všechno ještě musím udělat. A pak si také víc uvědomuji to, co jsme si říkali v rodině. Vyrůstala jsem s babičkou, to byla paní Míla Slavíčková. Ta nebyla z Masarykovy rodiny, byla přivdaná a byla velice energická. Vždy říkala: "Co můžeš udělati dnes, neodkládej na zítřek." Jezdily jsme s babičkou do Rybné nad Zdobnicí, do východních Čech, a tam se pracovalo od rána do večera. A člověk se snažil stihnout toho co nejvíce.

Na čem momentálně pracujete?

Jako nezávislá kurátorka dělám výstavy, konzultuji s umělci či galeriemi jejich projekty a snažím se je propojit. Ať jsou to američtí, nebo čeští umělci. Je to mezinárodní spolupráce a to mě hrozně baví, ta otevřenost celé scény. Například na podzim jsem dělala malou výstavu v Brooklynu umělci Remymu Jungermanovi. On se narodil v Surinamu, ale žije v Amsterdamu a je jedním ze dvou umělců, kteří reprezentují Nizozemsko na Bienále v Benátkách. Napsala jsem také esej o Adéle Matasové, která učila na UMPRUM, do chystané knihy, která o ní vyjde. Psala jsem o jejích projektech, kdy vystupovala jako performerka.

Takže máte rozpracováno víc věcí najednou?

Vždycky.

Je práce hlavní hodnotou, kterou jste z rodiny převzala?

Myslím, že ano. Nepracovat se u nás považovalo za amorální. Byl tam velký tlak na to, že je práce ukázkou morálního postoje. Práce a zájem o věci veřejné, to jsou hodnoty, které jsem absorbovala. Ale nešlo o to, aby výsledky práce byly oceněné finančně, peníze nehrály roli. Tohle téma bylo vždy tabu a o financích jsme nemluvili. Samozřejmě že člověk musí něco mít, aby přežil. Ale potřeba je nějaké minimum a co je nad tím, není nutné. Šlo spíš o to, jak přispěje svou prací ke stavu společnosti.