Úhly pohledu: Co potřebují české vysoké školy a jejich studenti?

Klára Šimáčková Laurenčíková
Klíč k proměně školství drží učitelé

Proměnu vzdělávání mohou zajistit především ti, kdo se denně setkávají s dětmi ve třídách a provází je na jejich vzdělávací cestě − učitelé. Co jim tedy vysoké školy musí předat?

Zaprvé: méně teorie a více podpory v rozvoji kompetencí. Studenti si potřebují osvojit moderní výukové metody, reagovat na individuální potřeby dětí a sledovat pokrok každého žáka. Pracovat s vnitřní motivací dětí a budovat zdravé vztahy.

Zadruhé: učitelé jsou v praxi na řadu výzev často sami, bez podpory širšího týmu. Chybí jim supervize, metodické vedení a spolupráce dalších odborníků. V praxi často složitě hledají prostor pro reflexi vlastní práce, pro další vzdělávání a odpočinek. Zásadní je prevence vyhoření a péče o duševní zdraví učitelů. Motivovaný a spokojený učitel vytváří ve třídě dobrou atmosféru. Umí děti vlastním naladěním nadchnout pro tvoření a učení. Dokáže být pozorný ke změnám v náladě a chování dětí, přemýšlet o příčinách případných problémů a efektivně na ně reagovat. Považuje děti za skutečné partnery a chová se k nim s respektem. Kriticky myslící, emočně zdravé a sociálně kompetentní děti jsou předpokladem pro soudržnou a konkurenceschopnou společnost.

Zatřetí: mnohem více praxe. Studenti musí mít možnost v průběhu studia své dovednosti rozvíjet a ověřovat v praxi a dostávat od pedagogů kvalitní zpětnou vazbu.

Začtvrté: české univerzity musí rozvíjet funkční partnerství s těmi zahraničními. Navázat spolupráci se školami, které se mohou stát optimálním místem pro studentské stáže. I z krátké studijní cesty si lze odvézt praktické zkušenosti, jež od základu změní přístup studentů k jejich budoucí učitelské roli.

A zapáté: předáním diplomu to nekončí. Absolventi potřebují podporu na začátku své profesní kariéry. Osvědčují se tzv. uvádějící učitelé, metodické kabinety, vzájemné hospitace, sdílení materiálů a osvědčených pomůcek. Další vzdělávání pedagogů musí být šité na potřeby každého učitele.

Bob Kartous
Dosavadní ekonomický model je zranitelný

Jedním ze závěrů přednášky Harryho A. Patrinose na CERGE-EI ke konci roku 2018 bylo: investujte do vysokého školství. Ekonom Světové banky na analýzách ukazoval, že se vlivem technologické evoluce a proměny práce a pracovního trhu, alespoň v rozvinutých zemích, přesouvá těžiště odbornosti na terciární vzdělávací stupeň. I v Česku je patrný trend masivního nárůstu vysokoškolských studentů. To budí rozpaky a odpor lidí, kteří vycházejí nikoliv z analýzy situace, ale z historického paradigmatu. Podle názoru mnohých je studium na vysoké škole exkluzivitou, jež by měla být dostupná jen profesním, výzkumným a intelektuálním elitám v řádu jednotek, maximálně nižších desítek procent. Rychlost měnící se společenské a ekonomické reality však vyžaduje jiné spektrum dovedností. Adaptabilita v prostředí neustálé změny vyžaduje delší období přípravy, změna vyžaduje dovednost permanentně získávat nové znalosti a dovednosti − ty dosavadní pozbývají zčásti své platnosti a nelze je jednoduše uplatnit.

Česká společnost nadále nemůže počítat s tím, že dosavadní ekonomický model montovny a levné práce bude dlouhodobě prosperovat. Pravděpodobně už letos přijde krize, která ukáže, jak zranitelný tento model je. Levná lidská práce, jež odkládá větší míru automatizace, je jako konkurenční výhoda neudržitelná. Česká společnost a ekonomika potřebují vytvářet vlastní přidanou hodnotu, protože jedině na té se dá stavět další rozvoj. Potřebujeme vlastní úspěšné inovace, které vyrostou a jsou zhodnoceny zde. Potřebujeme silnou společnost, která před změnou neutíká, ale umí z ní těžit. K tomu je ovšem třeba masivní vysoké školství a podpora celoživotního vzdělávání. To není možné za současného stavu investic a struktury vysokých škol. Musí nutně dojít k rozdělení na výzkumné univerzity a školy typu college, zaměřené na profesní přípravu oné většiny, jež je trnem v oku zastáncům přežitého paradigmatu.

Danuše Nerudová
Vysokým školám chybí lidé z praxe

Za největší deficit tuzemských vysokých škol považuji nedostatečnou spolupráci univerzitní sféry s firemní praxí. V zahraničí je běžné, že většina lidí v různých firmách ukončuje kariéru tím, že svoje zkušenosti a dovednosti předávají studentům na speciálních pozicích na úrovni univerzitních profesorů. České vysoké školy zatím na tuto situaci nejsou, zdá se, vůbec připraveny. Přitom by jim zkušenosti lidí, kteří kvůli firemní věkové politice svoje místa museli opustit, určitě pomohly. Vztah s firemní sférou by měl být nikoliv výjimkou, ale samozřejmostí, protože obě strany se vhodně doplňují. Univerzity vychovávají studenty, kteří pak hledají uplatnění v praxi, a po pár desítkách let by se tito bývalí studenti, nyní už v pozici zkušených manažerů, měli na svoje alma mater vracet a zase zpět předávat svoje zkušenosti.

Dalším příkladem intenzivní spolupráce s praxí, která běžně funguje na západ od nás, jsou doktorská stipendia poskytovaná podniky, s nimiž doktorandi při svém výzkumu v rámci doktorské disertační práce úzce spolupracují a v podstatě řeší téma stanovené ve spolupráci s danou firmou. Bolavým místem současných českých vysokých škol je také nízká míra spolupráce s absolventy a jejich zapojení do řízení univerzit. S tím souvisí i to, že české univerzity zatím neumí a ve větší míře se ani nesnaží o fundraising především od bývalých absolventů. Tento způsob získávání finančních prostředků přitom může být jednou z cest, jak studium zatraktivnit.

Ve srovnání s tím, co je běžné na Západě, výrazně zaostáváme v budování tzv. korporátní identity, tedy sounáležitosti studentů i zaměstnanců s institucí. Zdejší univerzity se zaměřují především na budování značky ve vztahu k potenciálním studentům. Kromě toho je ovšem nutné, aby řešily i budování značky ve vztahu k uchazečům o zaměstnání, což je u zahraničních univerzit běžná praxe, jež významně zkvalitňuje získávání nových lidských zdrojů.

Barbora Vacková
Nuzný plat těžko přidá na motivaci

České vysoké školy dle mého názoru potřebují především kvalitní a motivované vyučující. Vyučující, kteří se aktivně a na špičkové úrovni věnují svému oboru, bedlivě sledují jeho vývoj na mezinárodní úrovni, na větší i menší posuny citlivě reagují v rámci přípravy svých kurzů a své studenty se snaží vést k samostatnosti, kritickému myšlení při řešení výzkumných problémů a kreativitě při kladení si otázek nových.

Chceme-li, aby české vysoké školství jako celek prošlo výraznější kvalitativní změnou, je třeba, aby tento model byl pravidlem, nikoliv čestnou výjimkou. Nedovedu si ale příliš dobře představit, jakými systémovými kroky toho docílit, neupře-li se pozornost na otázku − ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi − extrémně nízkého finančního ohodnocení pedagogů. Nejde jen o to, že nuzný plat těžko přidá na motivaci a zároveň mnoho talentovaných lidí od akademické kariéry odradí jaksi předem. Realitou je, že vyučující, nechtějí-li živořit, jsou často nuceni přibírat si další pracovní úvazky. V této situaci extrémního zatížení se pak nelze moc divit, že místo časově náročné přípravy výuky dochází někdy spíš k pouhé recyklaci sylabů, podle nichž daný pedagog učí léta.

Štědřejší financování univerzit by s sebou zároveň přineslo více možností pro kontakt se zahraničím, třeba díky možnostem zvát hostující pedagogy. Soustavnou snahou vysokoškolského vzdělávání by mělo být vychovávat sečtělé, kosmopolitně smýšlející absolventy schopné zúčastnit se odborných debat na mezinárodní úrovni; tím spíš proto, že následky čtyřicetileté informační izolace jsou v některých vědeckých oblastech stále patrné. Aktivní účast na kurzech zahraničních odborníků, vedených v cizím jazyce, by měla být pro studující samozřejmostí, stejně jako strávení určité části studia ve světě. V tom by studující motivovala daleko větší flexibilita v systému uznávání předmětů, aby za svou snahu nebyli odsouzeni k prodlužování studia.

Úhly pohledu: Co potřebují české vysoké školy a jejich studenti?