Kolaps Venezuely, konec chávismu

Se zemí, kde se za prezidenta prohlašují hned dva politici, nemůže být všechno v pořádku. Ale mnohem horší to je, když je to země zavalená bídou, ačkoliv má největší světové zásoby ropy. V případě Venezuely spolu obě předešlé charakteristiky souvisejí. Dnešní vládce země Nicolás Maduro se dostal k moci, když před šesti lety vystřídal zakladatele nynějšího systému Huga Cháveze, po němž nezdědil řečnický talent, zato se drží základního pravidla všech autokratů, krýt si záda ovládnutím ozbrojených složek. Chávezovi to šlo tím snadněji, že za jeho vlády byly ceny ropy ve světě na rekordní výši, takže podobně jako v Rusku Vladimir Putin měl k dispozici zdroj snadných příjmů, které mohl rozdělovat a financovat například sociální programy přitažlivé pro početné chudší vrstvy.

Ekonomiky, jejichž znakem by mohla být benzinová pumpa, jsou pochopitelně zranitelné. Jakmile šly ceny energetických surovin dolů, obnažila se neschopnost režimu, kde systémové vady umocňuje potřeba zajistit si loajalitu rozdělováním funkcí i tak, že v klíčové firmě, státním ropném podniku PDVSA, dostávali kvazimanažerské posty vysocí funkcionáři vládní strany a armády.

Přežití systému napomohly kroky sešněrovávající média a opoziční síly. Příznačné je, že Juan Guaidó, nynější vyzývatel prezidenta Nicoláse Madura, se stal lídrem dosud roztříštěné a rozhádané opozice do jisté míry jako náhradník, protože zakladatel Voluntad Popular, nejsilnější strany opozice, Leopoldo López je v domácím vězení. Nová tvář spolu s mladickým zjevem se ukazuje jako výhoda, protože Guaidó dokáže oslovit dvě důležité vrstvy společnosti, chudé a mladé, kterým chávismus nezajistí lepší budoucnost. Před prázdnými policemi v obchodech utekly za hranice tři miliony lidí, tedy desetina obyvatelstva.