Za 30 let lidstvu nebude stačit jídlo. Zachránit nás mohou nové technologie, říká bloger Kuciel alias pan Cuketka

Naši potomci možná budou běžně jíst maso ze zkumavky, jídlo z prášku, stravu vyrobenou na míru nebo potraviny, které kompletně vyprodukují roboti. Podle food blogera a experta na téma potravin Martina Kuciela alias pana Cuketky je ale největší otázkou, jestli bude mít lidstvo za pár desítek let vůbec dostatek potravin. Současné technologie v zemědělství totiž narůstající populaci planety v budoucnu neuživí.

V roce 2050 by mělo na Zemi žít 10 miliard lidí. Jak na tento nárůst populace bude muset zareagovat zemědělství?

Bude potřeba výrazně zvýšit produkci potravin, aniž bychom zemědělskou půdou vytapetovali celou zeměkouli. Jde o nesmírně náročný úkol. A jak ukazuje nedávná zpráva americké organizace World Resources Institute, nebude k tomu stačit jeden krok, ale bude nutná celá škála opatření. Potřeba bude hlavně skokový pokrok ve vědě a vytváření nových technologií pro zemědělství. Je to podobně zásadní téma jako změna klimatu, ačkoliv nemá zdaleka takovou popularitu.

Takže platí, že včera bylo pozdě?

Není to až tak pesimistické jako v případě globálního oteplování. S tím se lidstvo setkalo poprvé, zatímco s přibýváním populace se už zvládlo v minulosti vyrovnat. Na přelomu 19. a 20. století jsme například přišli na to, jak získávat vzdušný dusík pro hnojení. Díky této přelomové technologii produktivita zemědělství nesmírně narostla, což do velké míry umožnilo masivní populační růst ve 20. století. Něco podobného se nám povedlo v 60. a 70. letech s příchodem takzvané zelené revoluce. Tehdy se pomocí metod moderního šlechtění povedlo skokově navýšit výnos všech důležitých hospodářských plodin. Je depresivní, že současnými technologiemi naši planetu za 30 let neuživíme. Ale máme naději, že podobně jako v minulosti přijdeme na přelomovou myšlenku, která nás zachrání.

Je podle vás pro budoucnost výhodnější ekologické, nebo konvenční zemědělství?

Nedá se jasně říct, že konvenční zemědělství je špatně a ekologické dobře. Největší problém ekologického zemědělství jsou menší výnosy. Abychom vypěstovali jednu tunu pšenice, potřebujeme znatelně více zemědělské půdy než při konvenčním způsobu.

Jenže možnosti, jak rozšiřovat zemědělskou půdu, se tenčí. Zpráva World Resources Institute proto hovoří o tom, že jednou z cest, jak nasytit světovou populaci v roce 2050, je intenzifikace. To znamená, že si budeme muset vystačit s méně zdroji od vody a půdy přes hnojiva až po lidskou práci. Řada lidí má představu, že bychom se měli vrátit k malým lokálním ekologickým zemědělcům, ale abychom byli soběstační a konkurenceschopní, tak ta cesta bude nejspíš jiná.

Jaká?

Pokud chceme v budoucnu uživit planetu, tak se neobejdeme bez moderních metod genetického inženýrství. U pšenice, kukuřice a rýže narážíme na biologické limity, takže přirozenou cestou už nejde zvyšovat produktivitu jejich pěstování. S tím by mohla pomoci nová generace upravených organismů třeba s využitím technologie CRISPR-Cas9. Ty, na rozdíl od tradičních geneticky modifikovaných potravin, nevznikly vnesením genů z jiných organismů a zásahy u nich mohou být přesně cílené a nevelkého rozsahu. Díky tomu výsledek nelze odlišit od rostlin vyšlechtěných tradičními metodami. Evropská unie ale tyto metody reguluje stejně jako GMO potraviny první generace. Start-upy, které se tím zabývají, se proto přesouvají z Evropy do USA, což ohrožuje naši konkurenceschopnost.

Jak konkrétně mohou moderní metody šlechtění pomoci?

Vědci se například snaží vyšlechtit rýži, která by snášela mírně zasolené půdy, díky čemuž by bylo možné rozšířit její pěstování. Podobné metody by mohly mít i pozitivní dopad na životní prostředí. Příkladem je šlechtění rýže, která by produkovala méně metanu. U ostatních plodin vědci usilují také o zvýšení efektivity fotosyntézy. Nedávno vyšel výzkum, v rámci kterého se podařilo pomocí nových genetických vloh zefektivnit růst rostliny o 40 procent.

Mohlo by lidstvo zachránit, když přestaneme plýtvat potravinami?

Plýtvání je překvapivě menší problém, než se zdá. Teď se ukazuje, že prvotní výzkumy o tom, kolik jídla se zbytečně vyhodí například ve Spojených státech, byly nadsazené. Problém to ale samozřejmě je, a to na všech úrovních od pěstování plodin a jejich zpracování přes prodej potravin až po domácnosti. Jen při cestě úrody z pole do zpracovatelského závodu se dnes ztrácí asi deset procent produkce.

Takže je super, když si lidé začnou hlídat, kolik jídla vyhazují, ale svět tím opravdu nespasí. Aby to mělo skutečný dopad, tak budou potřeba nové technologie, které umožní snížit ztráty během produkce potravin a také prodloužit jejich trvanlivost.

Často se mluví o tom, že by planetě prospělo omezení konzumace masa. Přestaneme ho jednoho dne jíst úplně?

Abychom vyprodukovali kilo masa, potřebujeme asi 10 kil rostlinného krmiva. Efektivnější tak je jíst rostlinnou stravu rovnou. S chovem zvířat jsou navíc spojené další problémy jako antibiotická rezistence nebo etické otázky. Zároveň jsou ale oblasti, kde živočišná produkce dává smysl. Příkladem jsou pastviny, což jsou části zemského povrchu, kde nejsme schopni vypěstovat žádné plodiny a ani nejsou vhodné k zalesnění. Maso je navíc silnou součástí naší kultury. Třeba česká kuchyně by se bez něj úplně rozpadla. I proto si myslím, že maso lidé budou jíst pořád a cesta k omezení jeho spotřeby bude velmi dlouhá. Můžeme mít pocit, že kolem nás jsou samí vegetariáni a vegani, ale celosvětová spotřeba masa se zvyšuje. Důvodem je, že chudší regiony bohatnou a jejich apetit po mase roste.

Pokud se spotřeba masa omezí, co ho nahradí?

Po světě existuje řada kultur, které vůbec maso nejedí. Náš západní svět je ale závislý na tom, jak maso vypadá. I proto potřebujeme berličky, jako je zeleninový burger. Vědci však vyvíjí třeba i maso ze zkumavky. Z medicíny převzali technologii tkáňových kultur a z buněk zkouší vytvořit burger nebo steak. Tato technologie je teprve v zárodku a má řadu problémů. Nedá se snadno škálovat a je náročná na vstupní zdroje. Postupně se ale zefektivňuje a zlevňuje.

První burger ze zkumavky stál zhruba 300 tisíc dolarů. Postupně se jeho tvůrcům podařilo snížit cenu výroby až na 11 dolarů. Když to srovnám třeba s produkty americké firmy Impossible, která vyrábí věrohodné náhražky masa z rostlinných surovin, tak ty, pokud jde o efektivitu a dopady na životní prostředí, vždy vyhrají.

Když mluvíme o náhražkách, co si myslíte o jídle v prášku?

Existují stovky start-upů, které takové produkty vyrábějí. Často slibují, že by to měla být úplná náhražka potravy, což zatím není. Navíc je to neskutečně drahé. Jedna porce stojí desítky korun, a když si vezmete, jaké suroviny jídla z prášku obsahují, tak by jejich cena měla být o řád nižší. Spíš by se to mělo podobat nouzové pomoci, kterou posíláme do třetího světa. Je to hipsterský produkt, podobně jako řada veganských potravin, které bývají také předražené. Přitom rostlinná strava by měla být levnější a dostupnější než masitá.

A jaký je váš názor na takzvané superpotraviny?