Na bitcoinech jsem prodělal čtvrt milionu. Kdybych peníze vložil do alkoholu, je to lepší investice, říká lihovarník Martin Žufánek

Kdybych si měl objednat posledního panáka před popravou, bude to asi slivovice, tvrdí spoluzakladatel rodinné firmy Martin Žufánek. My jsme nikdy nedělali pití 'pro někoho'. Vždycky pro sebe. Hlavním kritériem bylo, aby to chutnalo nám, říká.

HN: Dnes začíná únor a mnoho Čechů ho bude držet tzv. suchý. Tedy bez alkoholu. Vy také?

Ha ha, já určitě ne. Proti podobným akcím ale nic nemám. Jsem příznivec střídmého pití. Když se rozhlédnete po potravinách, dneska není nic vyloženě nebezpečného nebo nezdravého. Vždycky jde jen o množství. Pro mě jsou navíc mnohem nezdravější například cukrovinky nebo potraviny, které obsahují umělá sladidla, barviva a další podobné látky. Když někdo přijde s iniciativou, že se v únoru nebude pít alkohol, říkám: Fajn, o to víc toho vypijete v březnu.

HN: Proč jste si pro budování rodinné firmy vybrali jako hlavní produkt právě slivovici?

Protože jsme v kraji, kde pálí prakticky všichni, ale v obchodě se slivovice paradoxně koupit nedala. Jenom řezané patoky, které tvořil v lepším případě nějaký díl destilátu a zbytek samý líh. Dobrá slivovice byla jen nelegální. A já si řekl, hrome, to je přece šance! To se bude kupovat!

HN: A kupovalo?

Právě že ne. Zpočátku vůbec. V obchodech byla slivovice i za 70 korun a my nabídli půllitrovou lahev za 225. To byl strašný šok. Lidé říkali, co je to za kreténa z Moravy? Prostě prodat legální zdaněnou slivovici byl strašný problém. První rok jsme prodali 700 litrů. To bylo naprosté nic. Říkali jsme si, jestli jsme neměli radši založit vinařství. Spousta vinařů prodává část produkce bez dokladů. S destiláty to nejde.

HN: Proč jste nakonec zůstali u slivovice?

Věřili jsme tomu. A neměli jsme žádné úvěry, tehdy ani nikdy potom. Celou dobu držíme zásadu, že si na všechno musíme nejdřív vydělat. Kdybychom si na rozjezd vzali úvěr, asi jsme skončili v exekuci. Takhle to šlo vydržet. A pomalu jít nahoru. Neměli jsme nikdy žádné megalomanské plány. Cílem bylo, aby podnikání uživilo rodinu. Tedy tátu a mamku, mě a dva bráchy. Abychom nemuseli na pracák. A plán byl, že budeme něco jako nultá generace. Takže bylo jasné, že to odskáčeme, ale bude to jednou živit děcka a pak jejich děcka.

HN: Kdy přišla chvíle, kdy bylo jasné, že budete úspěšní?

Paradoxně nám pomohla metanolová aféra v roce 2012. Prvních dvanáct let jsme byli na hranici bytí a nebytí. Byla období, kdy jsme měli fakt hluboko do kapsy a bylo to těžké. S metanolovou aférou přišel obrat v myšlení lidí. Najednou pochopili, že když budou pít nelegální alkohol, mohou umřít. Že to není legrace. Když si dáte prošlý burčák, tak se nanejvýš s prominutím poděláte. Nekvalitní destilát vás ale může stát život. A lidé najednou ocenili to, co jsem měl jako zásadu od začátku, totiž naprostou otevřenost. Fotím ovoce, všechny naše provozy. Nevzpomínám si na jiný lihovar, který například ukazuje svoje destilační zařízení.

HN: Protože tam mají nepořádek?

Nebo třeba žádné zařízení v provozu nemají. Je spousta firem, často i známých jmen, které ve skutečnosti přeprodávají levné pálenky odněkud z Balkánu. Řeknu vám svůj zážitek. Nedávno jsem jel kolem jednoho lihovaru. My u nás máme plnou sezonu. Pálíme každý den od ráno do večera včetně sobot. A tam pusto, prázdno a na dveřích řetěz. To mi hlava nebere.

HN: Vraťme se k metanolové aféře. Po ní jste tedy zvedli prodej i produkci?

Ano, ale už někdy v roce 2014 nebo 2015 jsme narazili na strop. Víc vyrobit ani uskladnit nedokážeme. Jenže zájem dál rostl. My jsme si už dřív řekli, že nechceme navyšovat ani výrobu, ani zaměstnávat další lidi. Mám od začátku zásadu, že alkohol se značkou Žufánek musí vždycky vypálit nějaký Žufánek. Ne že dopoledne bude mít směnu nějaký František a odpoledne Tomáš. A já pak budu vysvětlovat, že jedna šarže není moc kvalitní, protože ji dělal brigádník. Ale že jsme ho už vyrazili.

HN: Takže co následovalo?

Odběratelé začali být nespokojení, protože jsme dodávky zpomalili nebo měli vyprodáno. A my pitomci jsme se snažili aspoň co nejvíc vyhovět. Takže jsme byli v práci od rána do večera. Do toho přišla loňská úroda, kdy bylo několikrát víc ovoce než jindy. Nikdy jsme neměli trnkobraní tři měsíce.

HN: Co přesně se koncem roku stalo?

Otec se složil koncem října. Za trnkobraní shodil dvacet kilo. Byl úplně bez energie. Jednoho dne jsme ho naložili do auta a odvezli do nemocnice. Řekli nám, že kdybychom přijeli o den později, tak už ho možná nezachrání. Diagnóza byla totální vyčerpání, byl dva týdny na kapačkách. No a následoval mladší brácha.

HN: Taky vyčerpání?

Určitě se na tom podepsalo. U něj je to ale vážnější. Od konce roku jezdíme po nemocnicích a nikdo dlouho přesně nevěděl, co mu vlastně je. Už to začínalo připomínat epizodu ze seriálu Dr. House.

HN: A vy jste svým zákazníkům a fanouškům oznámil, že zpomalujete.

Přesně tak. My jsme si řekli: Co se stane, když prostě alkohol dva nebo tři týdny nebude? Nic. Poprvé za svoje podnikání jsme si zavedli pracovní dobu. A rozhodli se, že prostě v půl páté to zabalíme a každý bude dělat něco jiného. Třeba štrikovat ponožky nebo si číst knížku. Ale ne pálit alkohol.