Sloupek Miloše Čermáka: Slavili jste Valentýna? Co o lásce a sexu říká věda

Dneska by mě za to zavřeli. Nebo zakázali psát články do novin. Možná i stáhli starší poslední strany Hospodářských novin z archivu. Ale omlouvá mě to, že jsem byl v pubertě a žil v bezútěšných normalizačních letech. No dobře, to druhé mě v této souvislosti neomlouvá a já to zmiňuju jen proto, abych vás trochu dojal. Byla to moje nejoblíbenější hra v metru na eskalátorech. Nejradši jsem ji hrál ve stanici Náměstí Míru, kde v té době byly nejdelší pohyblivé schody. Zda je to pravda i dnes, nemám tušení. Dnes jsem šťastně ženatý padesátník a na eskalátorech většinou koukám do mobilu.

Tehdy ne. Prohlížel jsem si ženy jedoucí v protisměru. Cílem bylo vybrat jednu, s kterou bych chtěl chodit. Ne, lžu. Nebudu vás vodit kolem horké kaše. Cílem bylo vybrat tu, se kterou bych se rád vyspal. Ehm… tak jasně, že je to nemravné. Mnohem radši bych si vybíral ženy, ze kterých vyzařuje vnitřní krása a které sní o celosvětovém míru.

Jenže to na eskalátorech zas tak snadno nepoznáte. Zejména, když jste v pubertě.

Pravidla byla jasně daná. Musel jsem si vybrat jednu ženu kdekoli během jízdy. A pak už výběr neměnit, ani kdyby se v protisměru objevila Marilyn Monroe. Což mělo samozřejmě určité nároky na zvolenou taktiku. Člověk se nesměl unáhlit a "sáhnout" − obrazně řečeno, pochopitelně! − po první krasavici. Ale ani nesměl být moc vybíravý, protože pak by se mohlo stát, že takzvaně přebere. Protože někoho jsem vybrat musel, v tom byl ten vtip. Pamatuju se na ten stres, když jednou dopoledne uzavírali defilé dva příslušníci SNB v zelených uniformách s červenými výložkami a už to vypadalo, že budu muset vybrat jednoho z nich. Naštěstí na schody naskočily doslova v poslední chvíli dvě studentky Gymnázia Wilhelma Piecka.

Jak říkám, byla to má oblíbená kratochvíle. Až později jsem se dozvěděl, že jsem vymyslel už dávno vymyšlené. Říká se tomu "problém sekretářky". Zadání je podobné. Manažer najímá sekretářku, na rozhovor se jich přihlásí určitý počet a se všemi je naplánován pohovor. Háček je v tom, že každé uchazečce o místo je třeba říct verdikt hned po rozhovoru. A jestliže zní "ano", pak přijímací řízení končí. Jakou strategii zvolit?

Krása této úlohy je v tom, že optimální strategie existuje. A že ji lze vypočítat. Nebudu zde unavovat detaily, hezky je to vysvětleno například v hesle "Secretary problem" na Wikipedii. Takže zmíním jen řešení.

Prvních 37 procent kandidátek je lepší odmítnout. Bez ohledu na to, jak dobré se nám některé z nich zdají. Ovšem poté je třeba přijmout kandidátku, která se ukáže být lepší než ta nejlepší z první várky. Není to návod zaručující úspěch. Nedá se vyloučit, že nejlepší kandidátka bude mezi zmíněnými prvními 37 procenty, a vy o ni tak tímto způsobem přijdete. Ale když tuto strategii dodržíte, budete mít nejvyšší pravděpodobnost, že vyberete dobře.