Ukřivděný soudruh vrah: Zavraždění faráře Josefa Toufara se s estébákem Máchou táhlo po zbytek života

Měla to být Máchova hvězdná chvíle. V lednu 1950 mu bylo sedmadvacet let. Urostlý potomek kovářů a lesníků, nyní fanatický a ambiciózní komunista pracoval na vysoké pozici ve Státní bezpečnosti. Jako velitel šestičlenné instruktážní skupiny StB prověřoval činnost krajských velitelství StB. Tehdy na konci ledna dostal náhlý, velmi důležitý úkol: přemístit se na pár dní do valdické věznice a co nejrychleji "realizovat", tedy dostat přiznání z číhošťského faráře Josefa Toufara. Kněz, kterého chtěl režim přimět k přiznání, že zinscenoval tajemný pohyb křížku ve svém kostele, byl Máchovými kolegy unesen z fary a umístěn na pověstné III. oddělení ve Valdicích, kde před pár lety řádilo jičínské gestapo.

Případ byl neobyčejně bedlivě sledován nejen velitelstvím bezpečnosti, ale také špičkami KSČ, některými ministry, a především prezidentem Gottwaldem. Toho nejen průběžně informovali o průběhu vyšetřování, ale sám také udílel pokyny. Máchu za bleskové vyřešení čekalo povýšení, postup na vyšší pozici a osobní pochvala od samotného dělnického prezidenta. Jenže něco se zadrhlo. Sedmačtyřicetiletý kněz se i navzdory psychickému a fyzickému trýznění odmítal podvolit a zradit své svědomí. Z Máchy se v tu chvíli stal sadista, který se přestal ovládat. Spolu s podřízenými z kněze doslova vymlátil život. Čin se s Máchou táhl celý život, pronásledoval ho a on mu nemohl uniknout.

Monstrum? Na první pohled ne

Na svoje první setkání s Máchou si pamatuji zcela přesně. Na konci 80. let jsem se setkal s želivským opatem Vítem Tajovským, který byl také zatčen v souvislosti s Číhoští. Velmi plasticky mi popsal své zážitky z valdické mučírny a také metody příslušníka, který měl básnické jméno: Mácha. Představoval jsem si ho tehdy jako nějaké monstrum. Na podzim 1998, v době, kdy už jsem se případem číhošťského zázraku několik let intenzivně zabýval, jsem Máchu poznal osobně. Právě s ním probíhalo soudní řízení u Obvodního soudu pro Prahu 6. Přicházíval sám, ale jako monstrum nevypadal. Jen jako nerudný důchodce, chvílemi příkrý a protivný.

Zpod zelenavého klobouku z normalizačních časů vystupovaly brýle s tmavými skly a tvrdě vytrčená brada. O francouzských berlích se vždy teatrálně došoural na chodbu soudu. Veškeré hovory odmítal, oháněl se a šermoval holemi a k sobě připustil pouze svého obhájce Kolju Kubíčka. Po přelíčení jsem za ním několikrát vyběhl a optal se ho, jestli ho můžu kousek doprovodit. Překvapivě mě nikdy neodmítl. Postupně se přede mnou zapomínal, přestal se šourat a šel už bez holí. Teď už nepotřeboval vzbuzovat soucit ani předstírat vleklé zdravotní potíže. Rázná gesta, energický krok.

Pokládal jsem mu různé otázky a on krátce odpovídal nebo mlčel. Nejvíc spílal na Havla a církev, ale pak se třeba zastavil a pronesl s kyselým úsměvem: "Ale má to jednu výhodu, víte, mám krásně vysokej důchod, tak ať mi to ten bulík Havel platí dál!" Když jsem se ho ptal na Josefa Toufara, procedil: "Toho jsem vůbec nikdy neviděl…" A jiný den na tu samou otázku: "Faráři měli dostat do tlamy ještě víc…" Někdy se chlubil: "Víte, já prožil dětství v lese. A pak, za války, jsem se v lese skrýval jako partyzán, les znám jak svý boty…" Jednou, těsně než nastoupil do tramvaje, jsem se Máchy zeptal, zdali něčeho v životě lituje. Na chvíli se zarazil a pak povídá: "Jo. Možná toho, že jsem se nestal lesníkem, byl bych býval na čerstvym vzduchu, a ne v uzavřených kancelářích, ve kterých jsem celý život pracoval."

Ladislav Mácha se narodil 12. června 1923 ve Višňové u Příbrami. Po vyučení automechanikem pracoval u firmy JAS Praha a následně v továrně Aero ve Vysočanech. Za války, v lednu 1943, se napojil na příbramskou odbojovou skupinu Srp a kladivo a jako kurýr zprostředkovával spojení s ilegálním komunistickým ústředím v Praze. Po roce činnosti byl zatčen gestapem a prošel několika německými věznicemi. Při bombardování Drážďan se mu podařilo uprchnout a do konce války se skrýval v brdských lesích, kde spolupracoval se sovětským zpravodajským výsadkem. Za odbojovou činnost byl vyznamenán válečným křížem 1939.

V pravou chvíli pak potkal důležitého muže, majora Schramma z ÚV KSČ, který mu dopomohl ke vstupu do Sboru národní bezpečnosti.