Amerika Daniela Anýže: Česko-americký příběh počtvrté aneb Jak pořídí Andrej Babiš v Bílém domě?

Premiér Andrej Babiš si za dva týdny v oválné pracovně potřese rukou s americkým prezidentem Donaldem Trumpem.

Tiskové prohlášení Bílého domu zdůrazňuje, že český premiér do Washingtonu dorazí na "30. výročí sametové revoluce a dvacet let poté, co Česká republika vstoupila do NATO". Což je připomínka, jak skvělé byly česko-americké vztahy po roce 1989, kdy Praha byla pro USA výstavní skříní znovunabyté svobody, měli jsme Václava Havla a jasnou vizi, že chceme zpět na Západ.

Zároveň je to ale i upozornění, jak výjimečná byla tahle první desetiletka a že žádný další velký společný projekt jsme už od té doby s Američany nenašli. Může to právě Andrej Babiš změnit? Sám prohlásil, že mají s Donaldem Trumpem stejnou krevní skupinu.

Jenže tři z předchozích návštěv českých premiérů v Bílém domě, které jsem sledoval přímo ve Washingtonu, z velkých vzájemných očekávaní a nadějí nakonec shodně vyústily v rozpaky, až česko-americkou kocovinu.

Zemanova premiéra

Prvním zdejším premiérem, který po českém vstupu do NATO navštívil Bílý dům, byl v listopadu 2001 Miloš Zeman. Do Washingtonu přijel necelé dva měsíce po 11. září 2001, po teroristických útocích na USA, kdy otřesené Spojené státy vstoupily do nové doby. Zeman přitom přijížděl s informací, která byla pro americkou stranu v té chvíli naprosto klíčová: podle českých tajných služeb se měl vůdce teroristů z 11. září Muhammad Atta v měsících před útokem v Praze několikrát setkat s iráckým agentem.

Dnes už víme, že žádná taková "irácká stopa", kterou Bílý dům prezidenta George Bushe hledal a díky které se Zeman dostal až do oválné pracovny, se následně nikdy nepotvrdila. Připusťme, že sám premiér Zeman vycházel z informací českých zpravodajců, že se stal "jen" poslíčkem, nikoli zdrojem mylných informací. Způsob, kterým se své role zhostil, byl ovšem klasicky zemanovský, sebestředný, bezohledný k faktům, zato přefouknutý fabulací.

Zeman vůbec nepochopil, nebo mu bylo zcela jedno, do jak rozjitřené atmosféry tehdy přijel. Američtí novináři a politici brali každou informaci smrtelně vážně, Zeman si ale užíval svých "15 minut slávy" a furiantsky rozdával rozumy, jako by mluvil o fotbale. A to doslova. Když se novináři na tiskové konferenci ptali, zda může potvrdit, jak už předtím uvedl pro CNN, že Muhammad Atta chtěl v Praze zaútočit na Rádio Svobodná Evropa, odpověděl Zeman, že je to jen "jedna z hypotéz". Že ale nelze vyloučit ani to, že Atta se s iráckým agentem v Praze "bavil o fotbale, o hokeji, o počasí nebo něčem jiném".

Pamatuji si na rozpačité tváře amerických novinářů, kteří se v National Press Club nedaleko Bílého domu českého premiéra ptali detailně, zacíleně, ale od rozšafného Zemana dostávali mlhavé, zlehčující odpovědi. Bylo to trapné, a pokud jsem do té doby ve Washingtonu rád odpovídal na zvědavé dotazy ohledně prezidenta Václava Havla, bylo jasné, že Miloš Zeman představuje typ politika, kterého budu Američanům vysvětlovat už mnohem obtížněji.

Jak pochopil i analytik Charles Gati, specialista na střední a východní Evropu na Johns Hopkins University ve Washingtonu, který ve dnech Zemanovy návštěvy ve Washingtonu psal v New York Times o tom, že v Praze vláda zažalovala časopis Respekt, o kterém pak sám premiér Zeman prohlásil, že by měl zaniknout.

Z dnešního pohledu jde o triviální věc, která už vlastně vůbec nikoho nepřekvapí, Charles Gati to ovšem tehdy označil za "urážku západních hodnot". Slovy, která byste předtím, od roku 1990, ve vztahu k české politice v americkém tisku jen tak nenašli. V té chvíli to bylo potvrzení, že první, polistopadová éra česko-amerických vztahů skutečně končí.