Jazz podle Branforda Marsalise: Proč hraní zbytečně komplikovat?

Někdo spoluhráče mění, jiný s nimi stráví třetinu života. "Často je to jen marketingová vějička. Změníte obsazení, abyste vytvořili iluzi, že hrajete jinak," říká americký saxofonista Branford Marsalis, kterého takové úvahy nechávají chladným.

Osmapadesátiletý jazzový hudebník v pátek vydává nové album nazvané The Secret Between the Shadow and the Soul. Natočil ho se svým kvartetem, v němž klavírista Joey Calderazzo a kontrabasista Eric Revis působí již přes 20 let. "Chceme se neustále zlepšovat. Nepovažujeme se za hotové hráče. Proto jsme spolu vydrželi tak dlouho," dodává v rozhovoru pro Hospodářské noviny Marsalis, který novou desku představí 13. března v brněnském Sonocentru coby hlavní host festivalu JazzFest Brno.

A že to bude událost: Marsalisovo kvarteto, které debutovalo roku 1990, deset let nato získalo cenu Grammy a dnes patří k nejuznávanějším sestavám žánru, se do Česka vrací po 16 letech. Poprvé tak před zdejším publikem vystoupí s bubeníkem Justinem Faulknerem, který do kapely přišel roku 2009 jako teprve sedmnáctiletý kluk z Filadelfie. "Mysleli jsme si, jak hrajeme energicky. Ale Justin do toho tak šlápl, že naopak my museli dohánět jeho," vzpomíná Marsalis, který nováčkovi připravil uvítací rituál: každý z hráčů mu věnoval deset desek na poslech. "Já mu dal starý jazz z 30. let. Brzy ta alba znal nazpaměť, ale trvalo roky, než opravdu vstřebal, co se z nich měl naučit," konstatuje Marsalis.

V situaci staršího, který radí mladším, se Marsalis ocitá poprvé. Předává ale, co se jako prvorozený syn z věhlasné neworleanské hudební rodiny kdysi naučil od svého otce, klavíristy a pedagoga Ellise.

Branford Marsalis přitom začínal u funku a R&B, jazz ho zaujal až v dospívání. Za největší vliv dnes nepovažuje otce, nýbrž hardbopového bubeníka Arta Blakeyho, v jehož kapele Jazz Messengers působil začátkem 80. let se svým bratrem, trumpetistou Wyntonem Marsalisem. "Blakey byl přísný, k lidem přehlíživý, ale hodně mi dal. Jako první mi do očí řekl, že o jazzu nic nevím," vzpomíná Branford Marsalis, který toho času studoval bostonskou hudební školu Berklee. Jednou prý na zkoušce napodoboval sóla stylotvorného saxofonisty Johna Coltranea, když přišel Blakey a sprostě mu vynadal. "Říkal: Ty myslíš, že když ho zkopíruješ, budeš jako on? Copak když byl Coltrane mladý, poslouchal nahrávky sebe sama z budoucnosti?" líčí Marsalis, jak ho kapelník naučil hledat inspiraci u kořenů, ve starém jazzu 20 a 30. let minulého století.

Ale přišly další lekce: brzy nato, roku 1983, Branford Marsalis hostoval na albu Decoy trumpetisty Milese Davise, který mu vštípil "víc se při hraní vzdalovat harmonickému základu". Tři roky pak saxofonista účinkoval v sestavě svého bratra, trumpetisty Wyntona, který se ale začal ubírat serióznějším, konzervativnějším směrem. Definitivně se rozešli, když se Branford "zaprodal pop-music", jak bratr kdesi veřejně ucedil.

Oč šlo: anglický basista Sting se právě emancipoval od tria Police, postavil vlastní kapelu a najal do ní nejen Branforda Marsalise, ale také Wyntonova klavíristu Kennyho Kirklanda.