Svou výjimečnou kariéru architekta Eva Jiřičná charakterizuje střídmě - jako "dlouho prošlapanou cestu, na níž zůstávají stopy hlubší i méně výrazně". Ani po svých 80. narozeninách, jež oslaví 3. března, se nechystá zpomalit tempo. Nadále budu pracovat sedm dní v týdnu.
HN: Nemohu si pomoct a musím se nejdříve zeptat na Steva Jobse. Ženu, která jej odmítla, nepotkám zrovna každý den. Jak se to přihodilo?
Někdy na začátku 90. let se rozhodl, že otevře vlastní obchody, a v každém z nich chtěl mít skleněné schodiště. Jak ho to napadlo, nevím, snad někde nějaké takové schodiště viděl a zalíbilo se mu. Nevím také, jak se dozvěděl o naší londýnské kanceláři, ale dá se předpokládat, že mu o nás řekli lidé, kteří s námi tehdy spolupracovali v Americe na řadě obchodů. Prostě − jednoho dne mi zavolal a vzápětí poslal letenku do San Franciska, tam mě před letištěm čekal šofér, dopravil mě do výzkumného komplexu Applu a sekretářka mě ihned zavedla do místnosti, kde sedělo už asi deset lidí. Sotva jsem se posadila, přišel Steve Jobs. Byl bos, v trenýrkách a v tričku, a jak bylo jeho zvykem, šel rovnou k cíli. "Příští rok postavíme 300 obchodů po celém světě!" prohlásil. "To je nemožné," odpověděla jsem. "Pro mě nic není nemožné," opáčil a nechtěl slyšet další argumenty.
HN: A postavil tedy 300 obchodů během jednoho roku?
Samozřejmě že nepostavil. Za tak krátkou dobu se to nedalo ani administrativně vyřídit. Pokud se nepletu, první obchod nakonec otevřel až za pět let.
HN: Rozešli jste se hned po první schůzce?
Kdepak, byla jsem v San Francisku na jednáních nejméně dvacetkrát. A pokaždé to bylo složité. Kromě skleněného schodiště chtěl ještě dřevěnou podlahu, kterou znal z obchodů firmy Gap, u níž si kupoval ony šortky, ale tím jeho představy končily. Jenže já namítala, že nemůžeme začít s dřevěnou podlahou, ale musíme mít celkový koncept.
◼ V neděli oslaví osmdesátiny, ale svým elánem, nápady, pracovním nasazením a koneckonců i vzhledem tuto skutečnost permanentně popírá. Na první pohled křehká dáma řídí v současné době dvě architektonické kanceláře – v Londýně a v Praze –, pracuje a cestuje po celém světě.
◼ Světoznámá architektka ovšem kdysi chtěla studovat chemii, a kdyby se před maturitou nepohádala s chemikářem na gymnáziu, možná by se jí tento sen i splnil. "Byla to tehdy hloupost, nebo životní klika?" směje se, když popisuje, že na architekturu se nakonec dala z trucu – a dokonce i proti přání otce, úspěšného architekta. "Tatínek se obával, že se ze mě stane nakonec jen manželka architekta, což mě samozřejmě rozčílilo."
◼ Vystudovala na pražském ČVUT a posléze absolvovala v ateliéru Jaroslava Fragnera na AVU. V roce 1968 odjela na pracovní stáž do Londýna, kde ji zastihla zpráva o okupaci Československa a posléze úřední dopis, že její návrat do vlasti je nežádoucí, a tak v Británii zůstala.
◼ Začínala tam jako většina mladých architektů v kanceláři s 2000 zaměstnanci, po roce přešla do ateliéru Louise de Soissons, který projektoval nový přístav v Brightonu. Velký přínos pak pro ni znamenala dlouhodobá spolupráce s Richardem Rogersem a také soužití s Janem Kaplickým.
◼ Po třinácti letech v Anglii se osamostatnila a otevřela si vlastní architektonickou kancelář. V roce 1999 se i profesně vrátila do Prahy, založila tady společně s architektem Petrem Vágnerem své druhé studio.
◼ V současné době pracuje Eva Jiřičná na řadě projektů v Česku i ve Velké Británii, ale jak říká, "doma je přece jen už v Londýně".
HN: Co na to říkal?
Vztekal se. A vedle něho seděli američtí architekti, kteří se mnou měli spolupracovat, a kývali: "Yes, yes." V takovém rozpoložení jsme došli až k prototypu. Najal v centru San Franciska továrnu a tam jsme začali stavět, mezitím se snažil získat prostory pro první skutečný obchod vedle jednoho z tamních obchodních center, ale narazil na odpor úřadů, protože tam nebylo místo na parkoviště. Nastaly klasické administrativní tahanice a my mezitím posunovali v prototypu strop o pět centimetrů výš a zeď o půl metru doprava nebo doleva a nikam to moc nevedlo. Potíž byla také v tom, že jsem byla tehdy velmi vytížená v londýnské kanceláři, jenže Jobs od nás nechtěl jednat s nikým jiným než se mnou a čím dál častěji vyžadoval mou přítomnost v San Francisku. Neměli jsme mobily ani Skype, takže jsem v letadle trávila hromady času. Nezapomenu, jak jsem se jednou vracela zase do Londýna a z telefonní budky po příletu zavolala své asistence, jestli mám čas se jet domů osprchovat, anebo musím hned do práce. Nenechala mě skoro ani domluvit: "Právě volal Jobs. Máš ihned sednout na letadlo a vrátit se zpátky."
HN: Vrátila jste se?
Řekla jsem si, že na to jsem už fakt stará, abych byla za blázna. A když má někdo dobrou myšlenku, určitě počká 24 nebo i 48 hodin.
HN: Tehdy definitivně přetekl pohár?
Spíš to byl impulz, abych to znovu zvážila. Steve Jobs chtěl "nejlepší skleněné schodiště na světě", ale proč vlastně? Pro efekt. Já skleněné schody vždy navrhovala kvůli tomu, aby jimi prošlo světlo a osvětlilo temné části prostoru. Moje schody nebyly jen na efekt. Tak o tom jsem přemýšlela, a když vznesl požadavek, abych prostě v San Francisku zůstala, došlo mi, že nechci dělat zbytek života schody pro Steva Jobse.
HN: Urazil se?
Myslím, že ne. Obchody Applu byly pro něj sice zajímavý projekt, ale důležitější byly přece jen samotné počítače. Vlastně jsme se ani nerozešli ve zlém. Odmítla jsem se přestěhovat do Ameriky, ale doporučila jsem kolegu Tima, statika, který měl kancelář v New Yorku. A ten také dodnes navrhuje Apple Stores. Jejich schodiště podle mého soudu sice postrádají architektonický rozměr a nejsou tak krásná, jak by mohla být, ale plní zadání.
HN: Jak vás tak poslouchám, jednání s klientem nejsou zrovna jednoduchá disciplína.
Já to ale přesto mám ráda. Klient má v hlavě třeba bílý dům a architekt to musí respektovat, analyzovat a vysvětlit mu to tak, aby klient věděl, co pro něj ten bílý dům tedy znamená.
HN: A nakonec vznikne dům, který vůbec není bílý…
… a klient je přesto spokojený. Ano, i takové bývá rozuzlení. Pokud však ti dva nekomunikují tak, až se nakonec oběma líbí to, co vzniká, nemá jejich spolupráce smysl. Jeden můj kolega říká, že architekt by měl vystudovat psychologii dřív než architekturu.
Co se dočtete dál
- V článku se dále dozvíte
- Odmítla Eva Jiřičná i další velké zakázky?
- Proč svoje návrhy stále kreslí ručně?
- Byla by kvůli dětem schopna obětovat kariéru a proč se s Janem Kaplickým nevzali?
- První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Všechny články v audioverzi + playlist
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
