Vysoká škola - "učňák" postindustriální doby

Více učňů! Oblíbená mantra českého školství, která se periodicky vrací. Čas od času si na ni někdo vzpomene a vrátí ji do veřejného prostoru. Tentokrát se této "bohulibé" iniciativy chopil prezident Hospodářské komory a bývalý ministr průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý.

Vysokoškoláků, zejména těch humanitně vzdělaných, je moc, pravil a dodal, že bychom potřebovali více učňů a prakticky orientovaných lidí. Podobně se v minulosti vyjádřil i premiér Andrej Babiš, který soudí, že "musíme lidem vysvětlovat, že řemesla mají větší budoucnost než studovat jakýkoliv obor na vysoké škole". Dlouhý i Babiš evidentně lobbují za zájmy českého průmyslu, který trpí nedostatkem kvalifikovaných pracovníků k údržbě výrobních pásů, jejich názor ale není neobvyklý ani mezi humanitními vědci, které Dlouhý a potažmo Babiš kritizují jako společensky nepotřebné, neužitečné kádry hromadící se v neziskovkách, paraziticky tyjících ze státního rozpočtu, přičemž se obvykle nejvíce zesměšňují obory, jako je politologie (každý rozumí politice) a gender studies (sexu a jeho identitám také rozumí každý).

Za učňovské školství se v Klausově vládě bil i ministr školství Ivan Pilip, později také ministr školství Jan Sokol. Tento veřejně uznávaný a mediálně velmi oblíbený profesor filozofie, který svého času kandidoval na prezidenta, se tehdy nechal slyšet, že ne každý může dosáhnout na vysokou školu a že z hlediska struktury trhu práce je důležité zvyšovat počet učňů, protože vysokoškoláků máme už dost (to bylo ještě v době, kdy jich v populaci bylo jen necelých 15 procent).

Statistiky a vývojové trendy ale ukazují něco jiného. Vysokoškoláků je v Česku pětina ekonomicky aktivních obyvatel, v Evropské unii je to více než čtvrtina. Existují země, jako například Německo, kde se počet lidí s terciárním vzděláním blíží třetině pracující populace. Ve Spojených státech je to ovšem více než polovina. Pozoruhodný je vývoj tohoto ukazatele v neustále rostoucí Číně, kde je to jen deset procent. Trendy jsou ale ve všech těchto zemích jasné, za dalších pět let se počet vysokoškolsky vzdělaných lidí opět zvedne, podle prognózy výzkumného centra Evropského parlamentu v celé EU na 26 procent (v Německu na třetinu), v Číně pak na čtvrtinu pracovně aktivní populace. Začít v tomto silném konkurenčním prostředí tlačit na snižování počtu vysokoškoláků ve prospěch učňovských oborů znamená plavat proti hlavnímu proudu globální ekonomiky.

Pro život, nebo živobytí?

"Učňovský argument" se v Česku vrací jako pravda selského rozumu, s níž je těžké pohnout. Proč, je patrné na nevyslovených předpokladech, které tuto pravdu drží i po třiceti letech svobodné demokratické existence. Prvním z těchto předpokladů je přesvědčení, že vzdělání je primárně kapitál nabízený na trhu práce. Učíme se pro práci, pro budoucí obživu, naznačují ekonom Dlouhý i filozof Sokol, od něhož bychom jako od znalce antropologie, osvícenství či existencialismu spíše čekali tvrzení, že se učíme pro život, což není totéž co učit se pro živobytí. Přesněji učíme se proto, abychom co nejvíce rozvinuli lidské možnosti, které v sobě neseme. Druhý předpoklad je zdánlivě opačný, jakkoliv tu jde spíše o komplementární, doplňující vztah. Podle této pravdy selského rozumu je vzdělání otázkou nabídky a poptávky a je třeba ho patřičným způsobem přizpůsobovat tomu, co je pro společnost potřeba. Kdo to ví? Kdo ví přesně, jaké profese kdy a jak jsou a budou potřeba, a kolik let dopředu? No přece pan Dlouhý či jiný sociální inženýr, takže se možná časem opět můžeme dostat na směrná oborová čísla, jaká se na ministerstvu školství vedla v bývalém režimu centrálního plánování. Kam bychom došli, kdyby nám po republice běhaly stovky filozofů a antropologů, když z hlediska růstu ekonomiky a HDP potřebujeme obráběče kovů a seřizovače strojů a zařízení. Ať už je tu socialismus, nebo kapitalismus, vždy v Česku platí a zřejmě bude platit, že vzdělání je funkcí pracovního trhu, nikoliv funkcí budoucnosti společnosti a měnícího se žitého světa.

Pro lepší pochopení těchto zdánlivě drobných, ve skutečnosti podstatných rozdílů bude přesto užitečné zůstat na trhu práce, jen se na něj podíváme trochu jinýma, americkýma očima, které rozhodně nelze podezřívat z toho, že by byly snílkovské a nemířily tvrdě k praxi. Když před více než čtvrtstoletím psal Robert Reich, ministr práce v administrativě prezidenta Billa Clintona, knihu Dílo národů, dal jí podtitul Příprava na kapitalismus 21. století (1991), vykreslil tu svět "proměnlivé práce", v níž ta fyzická bude na okraji zájmu, zejména proto, že ji dříve nebo později přeberou stroje, zatímco centrum společnosti, jakýsi motor či mozek, bude vytvářet velmi specifická práce intelektuální. Reich ji pojmenoval skrze jakousi novou obecnou profesi "symbolického analytika". Budoucnost, předpověděl tehdy Reich, bude v digitalizované společnosti 21. století patřit právě jim, tedy lidem, kteří umí pracovat s kódy a jejich významy, snadno mění jazykové hry, dokážou přestavovat a budovat systémy, tedy lehce a adekvátně reagují na rychlou proměnu světa. "Tito lidé často řeší hádanky, experimenty, hry, člověk si při této práci hodně popovídá a má značnou svobodu rozhodovat, co dále podnikne," píše Reich. "Rozhodující je týmová práce. Vzniká tak organizace symbolicko-analytických zón, jejíž členové kombinují své schopnosti určitým způsobem pro určité projekty a poté je kombinují novým způsobem pro jiné."