VŠE o... Češích a jejich botách

Před rokem 1989 patřilo Československo k největším světovým výrobcům i exportérům obuvi. Vyprodukovalo více než 70 milionů párů obuvi, více než 35 milionů párů bylo určeno pro vývoz. Obuvnický průmysl zaměstnával více než 35 000 zaměstnanců. Během počátečních dvaceti let existence České republiky výroba rapidně poklesla a dovoz se naopak zvýšil na pětinásobek. Počátkem druhého tisíciletí se vyrábělo v Česku jen okolo pěti milionů párů obuvi.

Téměř 90 procent aktuální světové produkce obuvi dnes pochází z Asie. Největším dovozcem do České republiky je Čína, druhým největším importérem je Vietnam, následují Polsko, Německo a byla to Itálie, kterou vystřídala Kambodža. Dovoz levné a zpravidla nekvalitní obuvi kulminoval v roce 2011.

Dovoz z Číny nyní klesá a zmíněný pokles má příčinu ve zvyšující se ceně a menším zájmu velkoobchodů o velké dovozy. Téměř žádný dovezený pár obuvi nelze po skončení životnosti recyklovat ani ekologicky likvidovat, každý rok je tak do Česka dovezeno cca 59 700 tun nebezpečného odpadu.

Většina Čechů nadále nosí čínské boty, až 80 procent české obuvnické produkce proto směřuje do Evropské unie, poslední tři roky zejména do sousedních zemí. Jde přitom především o specializovanou a konstrukčně složitější obuv. České obuvnické firmy vyrábějí obuv s vyšší přidanou hodnotou − zejména obuv zásahovou a pro bezpečnostní složky státu, ochrannou a pracovní obuv, ale i obuv ortopedickou, zdravotní, profylaktickou, obuv sportovní a také kvalitní obuv pro děti. Jen málo výrobců v Čechách se zabývá klasickou dámskou či pánskou vycházkovou obuví ve větším rozsahu.

V obuvnictví podniká dnes v Česku zhruba 35 firem s více než 20 zaměstnanci, k největším patří Baťa, Prabos, Botas, Snaha, DPK, Moleda či Beda. Čeští výrobci zaujímají pět procent prodejů u dětské obuvi a dvě procenta obuvi pro dospělé. Devadesát procent výroby se soustřeďuje ve Zlínském kraji. Celková výroba obuvi v Česku dál pomalu klesá a pohybuje se okolo čtyř milionů párů.

České obuvnictví zápasí s mnoha problémy. Klíčový je nedostatek kvalifikovaných pracovníků a jejich věkové složení, starší zaměstnance po odchodu do důchodu nemá kdo nahradit. Učební obor obuvník se neotevřel již několik let kvůli nezájmu studentů. Problémem je také konec tradičních dodavatelů nejrůznějších mate­riálů, výrobci jsou tak stále častěji odkázáni na zahraničí. Téměř neexistují koželužny, usně, podešve nebo ztužovací dílce se musí dovážet například z Itálie, Portugalska nebo Turecka.

Celková spotřeba obuvi na osobu a rok v Česku vychází na osm párů. Ne všechny boty ve skladech se ale prodají, část z nich putuje do dalších zemí. Současná průměrná reál­ná spotřeba se odhaduje na čtyři páry za rok, což odpovídá roku 1989.

Stále více se v Česku rozevírají nůžky mezi skupinou, která volí ty nejlevnější boty, a lidmi, kteří si připlatí za kvalitní obuv. Prodeje kožených bot dovážených z Německa se od počátku devadesátých let ztrojnásobily. Německý obuvnický průmysl v původní podobě přitom v devadesátých letech téměř zanikl.

Mnoho zákazníků se vrací ke kvalitní české obuvi, zejména v segmentech dětské a zdravotní obuvi. Do regálů se v nové podobě vracejí tradiční značky českých bot, například Snaha, Prestige nebo Botas. Dobře funguje značka Prabos. Je to důkaz toho, že boty vyráběné v Čechách byly dlouhodobě spojeny s vysokou kvalitou, a i dnes, kdy má zákazník možnost porovnávat s pestrým sortimentem z dovozu, tato obuv obstojí.