Staré časy Jana Štětky: Ukradené týdny, měsíce i roky. Utajováním detailů o organizování času v SSSR režim zmátl cizinu

Už jste se adaptovali na letní čas? Aby ne. "Ukradená hodinka" se dala snadno dospat nejpozději o následujícím víkendu, časomíra na mobilech se posunula sama, jízdní řády si se změnou poradily už dávno − a žádné další komplikace většina z nás nemusela řešit. Pokud tedy pomineme lékařské studie, podle nichž mohou jarní i podzimní posuny času vést ke zvýšené míře depresivity a únavy a v důsledku i kardiovaskulárních či diabetických problémů. Ale kdo by něco takového vůbec registroval v náporu každodenního stresu.

Každopádně z případných depresí nás může rychle vyvést úžas nad tím, že v souvislosti s měřením času si naše pokolení může dovolit řešit takové detaily. Radovat se můžeme i z toho, že v rámci chystaného evropského rušení střídání letního a zimního času se má vést důkladná tříletá diskuse o tom, který z nich bude v té které zemi EU vhodnější ponechat. Takový luxus předešlé generace zdaleka neměly.

Bejvávalo hůř

Nemám přitom na mysli jen známé obtížné zavádění gregoriánského kalendáře místo juliánského na sklonku středověku − veřejná diskuse žádná, papež Řehoř XIII. prostě vydal roku 1582 bulu a bylo.

Jak jednotlivé evropské země postupně najížděly na gregoriánskou reformu, obyvatelé nejenže přicházeli naráz o deset dnů (v Čechách roku 1584 následoval po 6. lednu 17. leden), ale stejný skok dopředu či dozadu museli pak celá desetiletí či staletí absolvovat při mnohých cestách do ciziny. Někdy i několikrát za sebou. Zavládl zmatek při výpočtu mezd a daní i při oslavách svátků. Lidé se bouřili, v Nizozemsku koncem roku 1582 dokonce přišli o Vánoce.

Polehčující okolností gregoriánské reformy byla její objektivní potřeba: měla napravit nesoulad kalendáře s astronomickou skutečností. Neboli zamezit, aby se Velikonoce časem neslavily místo na jaře v létě. Což za nějaké to nepohodlí stálo.

Jiný monstrózní zásah do zažité časomíry už tak objektivně potřebný nebyl, o to větší radikalitou se však vyznačoval. Známý francouzský revoluční kalendář, vyhlášený 24. října 1793, otevřeně negoval vše, co mělo křesťanské kořeny.

Zaváděl nejen rok o deseti měsících, z nichž každý měl tři týdny po deseti dnech, ale i desetihodinový den, kdy každá hodina měla sto minut po sto sekundách. Vrcholem pak byl nový letopočet, počítaný od prvního roku republiky (1792) a zrušený Napoleonem v roce 1805.

Pět barev pětidenního týdne

To všechno už je ale dávno. Naši komfortní volbu mezi trvalým letním či zimním časem nebo dosluhujícími hodinovými skoky bude užitečnější poměřit s mladší drastickou kalendářní reformou, která je bohužel téměř zapomenuta, ačkoli od ní právě letos uplyne pouhých 90 let a pamětníci ještě žijí. Řeč je o bizarním sovětském experimentu s pětidenním a šestidenním týdnem.

Zásluhou bolševické říjnové revoluce slavené v listopadu je dostatečně známo, že v lednu 1918 Rusko jako předposlední země Evropy přešlo z juliánského kalendáře na gregoriánský. Snad z pověrčivosti, aby nedopadli jako francouzští revolucionáři, dali pak bolševici kalendáři symbolických dvanáct let pokoj. Když v červnu 1929 zazněl v Moskvě na II. sjezdu Svazu bojovných bezbožníků požadavek, aby se sovětský letopočet počítal od revoluce z roku 1917, stalinský historik Jemeljan Jaroslavskij jej odmítl. "To je velmi složité a obávám se, aby se neopakovala zkušenost francouzské revoluce… Museli bychom ve všech, teď již sovětských aktech a literatuře, odhlašovat letopočet. Rok 1929 nazýváme 12. rokem nové éry, používám slovo naší éry, abychom nemluvili o éře křesťanské," prohlásil. Čímž přiznal, že ateistický režim se vydal cestou plíživého odkřesťanštění.

Už 26. srpna 1929 přijal Sovět lidových komisařů nařízení "O přechodu na nepřetržitou výrobu v provozech a úřadech SSSR pro hospodářský rok 1929−1930". Což v praxi znamenalo přechod na nový kalendář.

Jeho autorem byl ekonom Jurij Larin, který pro něj nadchnul diktátora Josifa Vissarionoviče Stalina.