Před padesáti lety, 17. dubna 1969, převzal místo Alexandra Dubčeka nejvyšší stranickou funkci Gustáv Husák. Tím začala oficiálně etapa normalizace, které odzvonilo až klíči demonstrantů v listopadu před třiceti lety.

Mezi lidmi se měsíce po "spřátelené" invazi šířily obavy, že se vrátí atmosféra padesátých let s monstrprocesy a tresty smrti. Husák se možná proto jevil jako přijatelný kompromis, měl přece za sebou stalinistický kriminál. V tom se však i mnozí jeho příznivci mýlili. Návrat do starých kolejí probíhal, ovšem postupně.

Normalizační garnitura se snažila ovládnout nejprve média a pak postupně další zdroje oponentury ve společnosti, mezi intelektuály a v kultuře. Husák podpořil i rozsáhlé čistky uvnitř státostrany, jež byly jen těžko srovnatelné s jinými státy na východ od železné opony. Likvidace občanského vzdoru v srpnu 1969 vedla postupně k rezignaci československé společnosti, jež se většinou podvolila novým podmínkám.

Pořád však s přizpůsobením se nové situaci vyvstává mnoho otázek. Proč se tak snadno většina společnosti podvolila viditelnému popření morálních pravidel, jak ho předváděly nově dosazené politické elity? Proč zůstala lhostejná k opětovnému utahování šroubů v kultuře a umění? Proč Husákův režim přijala za svůj jako přijatelné zlo? Úspěch normalizace nelze vysvětlovat například tím, že veřejnost se už sklonila třeba v osmatřicátém, a národu tak zůstalo historické trauma.

Zbývá vám ještě 60 % článku

Co se dočtete dál

  • Co v lidech zůstalo z dob normalizace?
  • Jak tato doba "šedi" ovlivňuje současnou společnost?
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Všechny články v audioverzi + playlist
Předplatit za 40 Kč
Máte již předplatné?
Přihlásit se