Kdo chce stát, musí běžet. Červená královna dokáže lidstvu vyhrát boj se superbakteriemi i zatopit českým firmám

Je krásné odpoledne zalité zlatým sluncem, poznamenal si téměř před 160 lety do svého deníku matematik Charles Dodgson. Právě se vrátil z výletu po Temži, po níž se na malé bárce plavil s třemi dívkami. Jedna z nich se jmenovala Alenka. Britský učenec − později známý spíše jako Lewis Carroll − ten den vymyslel příběh, který fascinuje nejen děti, ale inspiroval i řadu vědců. V pokračování jeho slavné Alenky v říši divů, které vyšlo roku 1871, šest let po prvním dílu, pod názvem Za zrcadlem a co tam Alenka našla, vystupuje i postava Červené královny. Ta dala jméno novému evolučnímu zákonu, který radikálně rozšířil původní myšlenky Charlese Darwina.

Do příchodu Červené královny se Darwinovi nástupci v evoluční teorii soustředili zejména na schopnost živočichů přizpůsobit se okolnímu neživému prostředí. Úspěšně tak například vysvětlili, že tlustá srst ledního medvěda je projevem adaptace na polární zimu a naopak velbloudí hrby na nesnesitelná horka. To je dovedlo k závěru, že čím déle budou daní živočichové na Zemi, tím lépe budou svému prostředí přizpůsobeni a tím nižší je pravděpodobnost jejich vyhynutí. A mysleli si to minimálně ještě v 70. letech minulého století − včetně amerického evolučního biologa Leigha Van Valena.

V živočišné říši probíhají neustálé závody ve zbrojení

Když se ale Van Valen začal na počátku 70. let probírat fosilními záznamy, zjistil, že tu něco nehraje. Díky statistické analýze vzorků došel ke zjištění, že z pohledu šance na vyhynutí je zcela irelevantní, jak dlouho daný druh Zemi obývá. Jinak řečeno je jedno, jestli druh žije na Zemi miliony let, nebo jen tisíce let, protože pravděpodobnost, že vyhyne, je stále stejná − jde jen o náhodu. Van Valen tak zjistil, že mezi biology v té době všeobecně přijímaný závěr nemá vůbec oporu v realitě.