Dobře fungující soudní systém se pozná podle dvou parametrů. Rozsudky jsou v souladu s přirozeným citem pro spravedlnost a k verdiktům dochází v přiměřené době od zločinu. Když si jako měřítko vezmeme případ Davida Ratha, je zajisté naplněn bod jedna. Ve druhém bodě lze ale pozvednout obočí.

Kauza kdysi mocného středočeského hejtmana byla od počátku krystalicky jasná. Rath byl přichycen přímo při činu, s miliony v krabici od vína. Šlo o první případ, kdy se něco takového policii a státním zástupcům podařilo. Byl to první náznak, že se justice začala emancipovat a že heslo "padni komu padni" nemusí být jen duté klišé. Finální odsouzení Ratha k sedmi letům vězení je definitivním potvrzením, že politická moc v Česku už neznamená faktickou trestněprávní imunitu.

Jenže na druhou stranu není možné pominou klopotnost, s níž se česká justice dobírala k cíli. Než si David Rath vyslechl pravomocný rozsudek, trvalo to sedm let. Problém není v tom, že využil k obstrukcím s neuvěřitelnou kreativitou všech prostředků, které právo obžalovanému dává. To je naprosto v pořádku. Problém je v tom, že se jednotlivé soudní instance nebyly schopny sjednotit na procesních záležitostech − například na výkladu přípustnosti policejních odposlechů jako důkazu. Kauzu si posílaly mezi sebou, což rozsudek zdrželo možná až o tři roky.

Skrze kauzu vidíme, že ani po třiceti letech fungování právního státu neexistuje v Česku judikatura, která by přístup sjednotila, a zamezila tak protahování procesů. A to je nedobrá vizitka. Soudy mají hledat a nacházet spravedlnost. A její součástí je verdikt v přiměřeném časovém horizontu. Sedm let od spáchání dokonale zdokumentovaného trestného činu přiměřeným horizontem není.

Český soudní systém se ve světle kauzy Rath jeví jako auto s vcelku dobrou navigací, ale s hodně zarezavělými ložisky u kol. Do cíle sice dojede, ale člověk se bojí, zda se rychleji netočí i pověstné boží mlýny…