Každý by měl umět použít svůj vypínač. Mozek potřebuje vypnout aspoň jednou denně, říká psycholog Ptáček

Vybíječe a nabíječe. Prvním může být práce, kolegové, mobil či počítač, druhým třeba sport, meditace, jóga, dobré vztahy s blízkými nebo to, když člověk vidí smysl v tom, co dělá. Za psychologem Radkem Ptáčkem, který je mimochodem od letoška prvním profesorem lékařské psychologie v Česku, chodí lidé ve stadiu těžké únavy, přepracování a vyčerpání. Co jim radí? Odpojit mozek od vybíječů, aspoň jednou za den, aspoň na několik týdnů za rok.

Kolikrát jste se dnes podíval na svůj mobil?

Mnohokrát, bohužel. A pokaždé když se na něj podívám neodůvodněně, což už považuji za formu zlozvyku, tak mi okamžitě vyskočí myšlenka, že bych to neměl dělat.

A proč se na něj díváte?

Protože reaguji na to, že ten mobil po mně něco chce. Třeba někdo volá nebo posílá zprávu. A také, stejně jako hodně lidí, mám tendenci si bezdůvodně kontrolovat e-mail několikrát za den.

Je podle vás dobře, že takhle žijeme?

Na to nelze odpovědět, protože nemáme tu míru, co je dobře a co špatně. Můžeme jen říct, že jsme na začátku nové digitální éry, kdy se učíme s digitálními médii pracovat. Je to stejné, jako kdybychom dali jakoukoliv technologii lidem před sto nebo dvěma sty lety. Mobily prostě přišly, nejsme na ně připraveni a musíme teprve přijít na to, co je správné a co je špatné. Teď se chováme pravděpodobně jako děti, když jim dáte nějakou hračku, na niž nejsou připraveny, a pak jim ji jen stěží berete zpátky. Technologie se musíme naučit používat.

Jsou nyní lidé více ve stresu, než byli před nástupem digitálních technologií?

Jsou v jiném druhu stresu. Stres je reakce organismu na zátěž, která nám má pomoci přežít nebo zabránit poškození organismu. Naše tělo je připraveno na určité typy stresu a na ten informační stres, který je zvláště nyní gigantický, prostě připraveno není. Náš mozek není připraven na takový objem informací, který dostává. Jsou to informace neustálé, z různých médií, jež do našeho mozku proudí. Musíme si uvědomit, že jde i o to, co se děje mimo expozici médii. Není to tak, že byste se dívala třeba do mobilu, mozek informaci vstřebal a pak se vypnul. Vy do něho dáte informace, pak odložíte mobil a mozek je dále zpracovává, je velmi zatížen. Nebo myslíte na to, kam pojedete na dovolenou, a ve vašem mozku se otevírá obrovský rozhodovací proces. V jistém smyslu totiž máte nekonečně mnoho možností. Zadáte si něco do vyhledávače a vyjede vám záplava nabídek. Takže mozek je dále zatížen i nutností rozhodovat se a volit. Mozek má určitý limit v počtu rozhodnutí za den, a když ten limit překročíme, dostává se do zátěže a vyčerpává ho to.

Takže třeba montážní dělník či uklízečka, kteří se nemusí v práci moc rozhodovat, jsou v určitém smyslu méně vyčerpaní než manažer či lékař?

Ano, současné výzkumy jasně ukazují na přímou úměru mezi odpovědností a rozhodovací a informační zatížeností a mírou nepohody a životní nespokojenosti. V žebříčku povolání s mírou stresu a nespokojenosti jsou nejníže povolání s minimální odpovědností. Čím více jdeme nahoru, tím více tam jsou lidé v pozici středního a vyššího managementu, ale i lékaři nebo policisté. U nás na fakultě už šest let sledujeme životní styl, stres a syndrom vyhoření v Česku a na vrcholu jsou lidé s největší odpovědností.

Co jste vypozorovali? Klesá v Česku počet lidí, kteří vyhoří, nebo naopak stoupá?

Ta úroveň se výrazně nezvyšuje. V běžné populaci je zhruba 30 procent lidí, kteří vykazují projevy syndromu vyhoření, a to už v úrovni, která by se měla řešit s lékařem nebo odborníkem. Když se podíváme na manažerské profese, tam už je to 40 až 50 procent, takže téměř každý druhý. Zajímavé ale je, že Češi zlepšují svůj životní styl. Lépe jedí a více se hýbou.

Jak to konkrétně vypadá, když někdo takzvaně vyhoří, a po jak dlouhé době se pak může zase vrátit do života?

Dám vám učebnicový příklad jednoho svého pacienta. Bankovní úředník, který dělal špičkovou kariéru a působil ve vedení jedné z největších českých bank. Po zhruba 15 letech se dostal do stavu, kdy nespal, měl plně rozvinutou depresivní poruchu a celou řadu psychosomatických potíží. Sám cítil, že je extrémně vyčerpaný. Tak jako u všech pacientů s tímto problémem byla únava jeho každodenní realitou. Měl pocit, že jestli to bude pokračovat dál, byť jen jeden den, tak se z toho zhroutí. Přišel za mnou ve fázi, kdy jeho baterka nebyla vybitá, ale doslova vyhořelá. Řekl jsem mu, že má dvě možnosti: buď bude pokračovat a zničí se, nebo si udělá volno minimálně několik měsíců. Rozhodl se pro delší volno a dal výpověď. Ozval se přibližně po roce s tím, že během toho roku se staral o děti, jezdili do zahraničí a konečně se cítí nabitý a odpočatý. Až po tom roce. Říkal, že by chtěl jít do něčeho podobného ve své profesi znova, a trvalo mu další rok, než se rozhodl. Teď je opět na vysoké pozici v bankovnictví a cítí se dobře, ale tyhle dva roky mu doslova a do písmene zachránily život.

Dá se pracovat tak, aby člověk byl zatížený, měl zodpovědnost a dokázal odevzdat spoustu práce, ale zároveň se z toho nezhroutil?

Určitě dá. Práce není něco špatného, je to jedna za základních lidských činností, kromě práce je to ještě hra a učení. Musíme se pohybovat mezi těmito třemi kategoriemi. Práce sama o sobě, tedy vytváření něčeho smysluplného, je základním předpokladem zdraví. Organismus je stavěný na aktivitu, jakmile upadne do pasivity, začíná nemoc a problémy. Dokonce se ukazuje, že nejvyšší výskyt neurodegenerativních onemocnění mají v zemích, kde se odchází do důchodu nejpozději. A také víme, že nejvíce psychických chorob a trápení nastává ve chvílích, kdy člověk odchází do důchodu, tedy z aktivity do pasivity. Takže práce je zdraví velmi prospěšná.

Jak to ale udělat, aby to člověk nepřehnal a nevyhořel jako zmiňovaný bankéř?

Náš organismus má limitované zdroje, které je ale možné velmi efektivně dobíjet. Ideální je uvědomit si, že naše vnitřní baterka potřebuje od vybíječů někdy odpojit, a to úplně. Co jsou vybíječe? Práce, kolegové, ovšem mohou to být i počítače, telefony, ale také rodina. Jsou to věci, které mozek vysávají a nutí ho k činnosti. Je to stejné jako s počítačem. Prostě občas ho musíte vypnout, jinak se zasekne. To odpojování musí být minimálně jednou denně, alespoň na chvíli. Mozek musí cítit, že teď je plně odpojen. Ideálně aspoň v podobě půlhodinového cvičení, meditace nebo něčeho podobného. Jestli je manažer nebo manažerka zároveň rodič, tak by i tak měl mít denně pět nebo deset minut, kdy se zavře do klidu, zavře i oči a je plně odpojený. Můžeme to nazvat třeba mindfulness nebo meditace, jóga nebo jakkoliv chcete. Důležité je, aby mozek věděl, že teď je skutečně od všech vybíječů odpojený. Vědomě začne uzavírat běžící procesy, jako když vypínáte počítač.

To je všechno? Stačí se vypnout na 10 minut denně?

Ne, to je jen jedna věc. Zadruhé, odpojování musí být pravidelně i delší. I několik týdnů. Tady velmi často řada manažerů i dalších zaměstnanců krčí rameny, že to je v českých podmínkách nemožné. Je to ale něco, co potřebujeme. Když jedete někam na dovolenou na týden nebo na dva dny, pro váš organismus může jít o větší zátěž, než když nejedete vůbec. Musíte totiž cestu naplánovat, sbalit se, dopravit se do nějaké destinace a pak teprve vypnete a odpočíváte. Takže ideálně aspoň jednou za rok to musí být několik týdnů, kdy se opravdu úplně odpojíte, tedy jste bez mobilu, bez počítače a tak dále.

Lékařský psycholog Radek Ptáček

Foto: HN – Lukáš Bíba

Takže vypnout na 10 minut denně a jednou za rok na několik týdnů. Potom nám už vyhoření nehrozí?

Kromě vybíječů má člověk i své nabíječe a s těmi je třeba pracovat. Každodenní nabíječ může být třeba to, že jíte zdravě a dává vám to nějaký smysl. Ale nejsilnějším nabíječem jsou dobré mezilidské vztahy, nic není tak silné. Vaším nabíječem může být i fyzická aktivita nebo koníčky, které se v současné době trochu opomíjí. Málokdo má jasně definovaného koníčka, jemuž se pravidelně věnuje. Naše výzkumy ukazují, že lidé, kteří dokážou jasně pojmenovat své koníčky, vykazují lepší zdraví i psychickou odolnost. Takže oživme koníčky a mysleme na to, že denně si nějaký ten nabíječ musíme dát. Samozřejmě musíme mít také ty dlouhodobé, výraznější nabíječe v podobě zmíněné dovolené a tak dále.

Jak na sobě člověk pozná, že se blíží do bodu, kdy už začíná problém?

Každý to pozná. Najednou se z práce stává povinnost, do života plného aktivity se začne plížit únava a člověk ztrácí zájmy o věci, které ho dosud bavily. Vnímá, že práce už ho tolik nenaplňuje, ale že ho spíš vybíjí. Jestliže tento moment, kdy je to ještě v pořádku a baterka se dá snadno dobít, nezachytíte, padáte do pasti vyhoření a dostáváte se do takzvaného syndromu naučené bezmoci. Jste vědomě v situaci, která vás silně vybíjí, ale nevíte, co dělat. Řada čtenářů si třeba uvědomí, že v tom jsou, ale nevědí, co si počít. Takový manažer pak vyrazí za psychologem nebo za koučem a ten mu poradí, že by se měl odpojovat a tak dále, že něco musí překonat, aby se z toho dostal. A když vám v takovém stavu vyčerpání někdo řekne, že něco musíte, je velmi těžké to udělat. Takže hodně lidí v takové situaci sáhne po rychlé pomoci. Jdou za psychiatrem, který jim předepíše léky na uklidnění, což ale není dlouhodobá pomoc. V horších případech, jež se ovšem často dějí, to řeší zakázanými prostředky nebo alkoholem. Ovšem energie, kterou mohou dodat některé stimulanty, je jen vypůjčená a ve výsledku víc bere, než dává. Jen přikrývá prohlubující se deficit.

Co má dělat člověk, který cítí, že je blízko vyhoření?

Prvním krokem je svépomoc, existuje řada publikací, které o tomto stavu mluví. Dále by měl začít zdravě jíst, pravidelně cvičit, udělat si čas na své blízké. Ve chvíli, kdy se člověku zdá, že to sám nezvládne, je čas na odbornou pomoc. Pak přichází na řadu nejlépe psycholog nebo kouč, jehož kvalifikaci je ale třeba si prověřit. Je třeba se připravit na to, že psycholog či kouč po vás bude chtít nějakou aktivitu. Musíte s ním spolupracovat, chytit od něj lano a lézt nahoru. Poslední fází je psychiatr, který vám předepíše prášky, ale řekne vám, že musíte něco změnit. Pokud to nezměníte, vyčerpáte své zdroje a to se dříve či později projeví jako nějaká forma zdravotních obtíží.

Jak se vy osobně nabíjíte?

Pro mě je největším nabíječem sport, snažím se sportovat denně, a rodina, pochopitelně. Velkým zdrojem nabíjení je také smysl. Výzkumy ukazují, že jestliže děláte v životě věci, které vám dávají smysl, jste odolnější. Těch smyslů by mělo být víc. Měla by vám ho dávat vaše práce, vztahy, v nichž jste, a také bychom měli hledat vyšší smysl i na absolutní úrovni. Hledání a nacházení smyslů v mém životě je pro mě cestou i cílem.

Článek byl publikován ve speciální příloze Hospodářských novin.