Poslední bitva vzplála. O pomníky a symboly

Nad zpupností pohrobků minulého režimu zůstává rozum stát. Zatímco demokratické Česko si připomíná padesát let od brutálního úderu silových složek normalizační moci proti antiokupačním demonstracím v srpnu 1969, současní komunisté naopak vedou bitvy za pomníky rudých ozbrojenců.

V jednom šiku s ruskou ambasádou se rozčilují nad politím sochy sovětského vojevůdce Ivana Stěpanoviče Koněva červenou barvou a nastříkáním nápisu "Ne krvavému maršálovi, nezapomeneme" s letopočty 1945, 1956, 1961 a 1968. Prý je to projev nenávisti, nesnášenlivosti a primitivismu, zní z řad KSČM, aniž by se slůvkem připustil podíl osvoboditele Koněva na potlačení maďarského povstání, stavbě Berlínské zdi nebo sovětské okupaci Československa. Už tradičně je KSČM bližší ruský výklad dějin, navazující na propagandu někdejšího Sovětského svazu, než hájení českých zájmů a závazků.

Jenže nově soudruzi nechtějí už jen bránit odstraňování či korekci symbolů, které přežily z jejich éry. Usilují o instalaci či reinstalaci symbolů nových. Na krušnohorském ­Cínovci vede další "pomníkovou bitvu" Klub českého pohraničí − organizace bývalých kádrů i příslušníků pohraniční stráže. Přes odpor historiků chce na koupeném pozemku postavit repliku sochy pohraničníka se služebním psem, která dříve stávala na Chebsku. Koněv i Pohraničník jsou přitom dvěma stranami jednoho problému. Jeden nás hlídal a naháněl do moskevského stáda zvenčí, druhý zevnitř. Oba byli tvůrci a de facto bachaři rudého lágru, z něhož se nešlo dostat ven, leda s kulkou v zádech. Takovým máme v Česku udržovat či stavět pomníky?

Nápad vedení radnice Prahy 6 spornou Koněvovu sochu nečistit a přimět tak ruské velvyslanectví k dohodě o přemístění památníku do areálu ambasády je principiálně správný. Stejně jako postoj ministerstva zahraničí, které do záležitosti nechce zasahovat, protože skulptura Koněva je ve výhradní správě Prahy 6 a nejde ani o vojenské pohřebiště, takže ruská strana nemůže vznášet nároky. Jenže máme tu tradičně proruského Miloše Zemana a hlavně vládu Andreje Babiše, závislou na hlasech komunistů. Takže pryč jsou časy, kdy stačil kyblík růžové barvy, parta zručných zákonodárců a sovětský tank z náměstí na pražském Smíchově se poroučel do muzejního ústraní. Dnes se kolem Koněva šlape div ne po špičkách, zatímco o chystaném pohraničníkovi na Cínovci místní ani nevědí. Smutné. Paradoxní je, jak prudká pře se mezitím vede o obnovu či neobnovu barokního Marián­ského sloupu na Staroměstském náměstí. Možná by měl být vztyčen už jen najust rudým pomníkářům.