Hanči? Vrbato!

Na Zlatém návrší v Krkonoších stojí od roku 1925 mohyla připomínající smrt Bohumila Hanče a Václava Vrbaty, kteří zde 24. března 1913 umrzli při mezinárodním lyžařském závodě. Jen pár desítek metrů odtud pak roku 1964 vyrostla bouda pojmenovaná právě po Václavu Vrbatovi. Vznikla v rámci takzvané akce Z podle návrhu architekta Vladimíra Šíra.

Původně plánovaná funkce základny horské služby s občerstvením a noclehárnou byla záhy nahrazena provozem Interhotelů Krkonoše. Budova tedy nikdy úplně nesloužila původnímu účelu. "Nedá se říct, že by tam bylo nějaké kapacitní ubytování, ale vždycky se tam vařilo," říká architekt Tomáš Hradečný.

Jenom jeden objekt

Vrbatova bouda si v mimořádně drsných podmínkách Krkonoš zachovala řadu let původní ráz. Ten chtěl zachovat i nový majitel Martin Wichterle, který se rozhodl roku 2007 budovu zrekonstruovat. "Na místě nevábného kiosku a zastávky autobusu, takové prohnilé dřevěné srostlice, chtěl vybudovat soukromý bungalov a budovu vrátit do původní podoby restaurace s možností přespání v podkroví," vzpomíná Tomáš Hradečný, který zakázku získal.

Správa Krkonošského národního parku ovšem stavbu bungalovu zamítla a několik let trvalo, než se podařilo najít rozumné řešení. "Rozhodující bylo, když správa parku řekla, že na Zlatém návrší chce mít jen jeden objekt a žádné další," říká Hradečný. Budova musela zahrnovat všechny funkce, které investor požadoval, tedy restauraci, toalety, bufet i možnost přespání. Zároveň neměla zaniknout původní podoba. "Pro nás ta budova, byť ze 60. let, představovala docela slušnou kvalitu. Vznikla sice v akci Z, byla ale postavena v kombinaci kamene, převážně vykopaného na místě při budování suterénu, a tesařského podkroví, které svým tvarem a nízkým sklonem střechy trochu připomíná alpské objekty," vysvětluje architekt.

Beton má logiku

Koncept návrhu byl tedy založen na zachování původní boudy, očištěné od nefunkčních přístaveb a vnitřních příček. K ní byly postupně přidávány nové vrstvy a objemy, vybudované převážně ze tří materiálů − modřínového dřeva, nerezového plechu a pohledového betonu s otiskem bednění.

"Stavba probíhala sedm let, stavební sezona je zde totiž extrémně krátká. Zažili jsme roky, kdy byly na konci května na silnici dva metry sněhu a v říjnu napadl nový," vysvětluje Tomáš Hradečný. "Začínalo se v interiéru, měnily se rozvody a rekonstruovala se kuchyně.

To všechno byly práce bez vlivu na exteriér," dodává. Zároveň spolu se Správou Krkonošského národního parku hledali optimální řešení celé stavby. Na přelomu let 2010 a 2011 se pak konečně shodli na tom, že přístavba proběhne převážně na úrovni suterénu a vznikne z pohledového betonu. "Může to znít překvapivě, ale má to svou logiku. Beton je desetiletími prověřený materiál, který se v přírodě chová podobně jako kámen. To znamená, že obrůstá mechem, může být zpola zasypán zeminou a i přes několikacentimetrové námrazy ho na jaře najdete v původním stavu, což se o spoustě jiných materiálů říct nedá," vysvětluje Hradečný.

Při rekonstrukci bylo využito převážně tří materiálů: modřínového dřeva, nerezového plechu a pohledového betonu.

Foto: Benedikt Markel

Vzhledem k umístění stavby v první zóně Krkonošského národního parku probíhala realizace dodávek betonu s přestávkami od června do října 2014. Beton se na stavbu vozil z betonárny Vrchlabí, patřící společnosti TBG Východní Čechy s. r. o., která je součástí skupiny Českomoravský beton. "Vysokohorské velmi proměnlivé počasí, vzdálenost 31 kilometrů a výškové převýšení 925 metrů mezi betonárnou a stavbou vyžadovaly profesionální přístup při plánování i samotné realizaci dodávek materiálu," vzpomíná vedoucí betonárny Petr Binko. "Veškerá betonáž byla ale po celou dobu výstavby šetrná k přírodě a vjezd techniky na stavbu byl omezen na minimální dobu, kterou vyžadovala rekonstrukce," dodává.

Vše v suterénu

Stanovisko národního parku bylo pro stavebníky odrazovým bodem k tomu, jak celou stavbu řešit. "Samozřejmě jsme nemohli vylít několikametrovou vrstvu betonu jen s příslušnou výztuží. Uvnitř jsme potřebovali trochu více prostoru, než je třeba v betonových bunkrech," usmívá se Hradečný. "Stavbu jsme chtěli také tepelně izolovat, využili jsme tedy dvě sendvičové vrstvy betonu. Vnitřní je nosná, na ni se váže izolace a následuje vnější pohledová vrstva," vysvětluje. Takto byla realizována celá přístavba a poté, co se provedly některé úpravy okolí, je vnitřek budovy zcela izolován.

Koncept návrhu byl založen na zachování původní boudy, očištěné od nefunkčních přístaveb a vnitřních příček.

Stavba si zároveň uchovala svůj specifický vzhled. "Ať se na Vrbatovu boudu díváte z jakékoliv strany, cítíte, že se jakoby přimyká k terénu. To je kvalita, kterou jsme chtěli zachovat," říká Tomáš Hradečný. "Většinu nových funkcí jsme tedy umístili do suterénu. Využili jsme sklonu terénu, takže vstup do bufetu a toalet je ze silnice, zatímco vchod do restaurace je o patro výš," dodává.

Budova musela zahrnovat všechny věci, které investor požadoval, tedy restauraci, toalety, bufet i možnost přespání.

Foto: Benedikt Markel

Pokosit a sesbírat

Překvapivě nejnáročnější bylo realizovat venkovní terénní úpravy. "Tím, že jsme v první zóně národního parku, nesmíme v okolí stavby vysazovat žádné rostliny. Nemůžeme tam prostě přivézt sazenice nebo vysít trávu," vysvětluje Hradečný. "Národní park vymezil plochu, kterou můžeme pokosit a sesbíraná semena použít pro osev okolních ploch," doplňuje.

Rekultivace probíhá takzvanou sukcesí. Přeloženo do češtiny: co se uchytí, to se uchytí. Roční přírůstky jsou tedy poměrně malé. Naopak nápor turistů je extrémní. "V úplných špičkách zde obslouží až 2000 návštěvníků denně. To je srovnatelné s rockovým koncertem," usmívá se architekt. "V posledních letech tedy řešíme hlavně to, abychom ochránili okolí před turisty," dodává.

Článek byl publikován v komerční příloze Hospodářských novin a týdeníku Ekonom a Respekt.