Nic neilustruje tragikomický stav dnešní ČSSD lépe než poslední jednání stranického předsednictva. Jan Hamáček se pokusil vyloučit ze strany poslance Jaroslava Foldynu, který dlouhodobě a hlasitě dává najevo, že je politicky i hodnotově úplně jinde než vedení strany − a nepovedlo se mu to. V předsednictvu se těsně nenašla potřebná většina hlasů.

Ukazuje to nejen, že se Jan Hamáček ve straně netěší kdovíjaké autoritě. Ale hlavně, že ČSSD neví, jaké hodnoty chce reprezentovat, na jaké voliče se hodlá obracet. Což je důvod, proč její preference vypadají tak, jak vypadají. Odchod Foldyny by byl přitom racionálním ukončením oboustranného utrpení. Severočeský poslanec v ČSSD už fakticky není, společné s ní má jen místo ve sněmovních lavicích. Na ministry za ČSSD, hlavně Janu Maláčovou a Tomáše Petříčka, hází kýble špíny. Mezi měkčí výrazy, kterými je častuje, patří "neomarxistická pakáž". Jeho loajalita k vedení nabývá záporných hodnot − prohlásil, že by podporoval Babišovu vládu, i kdyby z ní ČSSD odešla. Akcentovaným národovectvím a navážením se do nejrůznějších menšin má nejblíže k Okamurově SPD či Trikolóře Václava Klause mladšího, která o něj jeví živý zájem. Jeho odchod by byl jen formálním potvrzením existujícího stavu. Vylučování z jakékoli strany je ale ošidná věc a nahrává vnějším i vnitřním kritikům. "Vylučování členů za jiné názory je cesta do pekel. Nečekal jsem, že svoboda myšlení bude vadit straně, která bývala kdysi lidovou a demokratickou," napsal na Twitteru exministr kultury Antonín Staněk. Jenže tak by se dal za "svobodu myšlení" vydávat třeba i postup slavných "konstruktivních poslanců" ČSSD Melčáka a Pohanky, kteří v roce 2006 šli proti vlastní straně, když podpořili vládu Mirka Topolánka. Svobodu myšlení nikomu upírat nelze. Ale v politice, která je založena na sdružování, je logické, že by měla být realizována ve stranách, které odpovídají myšlenkovému světu dotyčného. Lapidárněji: Proč by měl vlajkonoš Slavie trvat na tom, že půjde mávat sešívanou vlajkou do sparťanského kotle? Foldyna je jistě schopný politik, ale pro jinou stranu než ČSSD se současným vedením.

Příběh Foldyny a ČSSD je analogický k příběhu Klause mladšího a ODS. Oba se svým stranám politicky vzdálili a začali otevřeně vystupovat proti jejich zájmům. Ale zatímco ODS se dokázala Klause juniora sebevědomě zbavit a ukázala, že ví, co chce, a na koho se svým programem a hodnotami obrací, ČSSD se předvedla jako totálně rozpolcená. Vedení je slaboučké, členstvo neví, jestli vystupovat ve shodě s levicí západoevropského typu, nebo se stát národně konzervativní formací. To samozřejmě totálně dezorientuje voliče. Sociální demokraté setrvale připomínají partu rozhádaných myslivců, kteří zmateně míří na všechny strany. Takže nakonec logicky netrefí nic.