Chyba je ve hvězdách aneb O mravním zákonu v nás

Jeden z nejslavnějších výroků ve filozofii je Kantův údiv nad hvězdným nebem (nad ním) a morálním zákonem (v něm). "Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím obdivem a úctou, čím častěji se jimi zabývá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně," píše Kant.

Kant tak mimoděk učinil zvláštní spojení: výrokem spojuje newtonovsky mechanický chod hvězd a jiných nebeských těles v dokonalé pravidelnosti a harmonii naslouchajících pevnějším pravidlům, která nejsou vidět, ale vše se podle nich řídí a organizuje. Zákony fyziky se nám nezjevují přímo, musíme je objevovat, téměř je z přírody (a přirozenosti) různými triky "páčit". Jsou komplikované a netriviální, vlastně dodnes nejsme schopni vysvětlit, proč padají věci k zemi. Můžeme sice přesně vypočítat délku a případnou trajektorii volného pádu či vrhaných předmětů, leč dodnes pořádně nevíme, co danou sílu nese a co přesně tahá za provázky. Jako by přírodní zákony "bydlely" v jakési jiné dimenzi, na jiné ontologické úrovni, v jiném světě, ze kterého spravují řád a chod světa našeho. Máme zároveň pocit, že tyto přírodní zákony mají jakousi matematickou podobu. Podobu pevnou, neměnnou, objektivní, nesmlouvavou, přesnou a bez výjimek dokonalou. Cesta matematiky se nám osvědčila jako způsob, jak vidět tam, kam již smysly vidět nemohou. Bez matematiky bychom tyto přírodní principy vůbec nebyli schopni poznat ani pochopit.