Naší cestou jsou osobní svoboda, respekt a vnitřní motivace

Střední, základní a mateřská škola da Vinci v Dolních Břežanech není rozhodně běžnou institucí. Na první pohled patří mezi alternativní školy, i když ona sama se k žádnému konkrétnímu výukovému systému neřadí. "Jsme otevřeni všem studentům a metodám, pokud nám dávají smysl. Práci s dětmi stavíme na principu svobody, odpovědnosti a vnitřní motivace," vysvětluje zakladatelka školy Jitka Lukešová.

Dokážete porovnat přístup k výuce na vaší škole a v běžných školách?

Přiznám se, že nerada srovnávám. Jsou státní školy, které jsou skvělé. Ale určitě mohu říci, co se u nás dělá jinak. Na první místo stavíme smysluplnost a vnitřní motivaci lidí, nejen studentů, ale i učitelů. Všichni musíme vědět, proč tu jsme. Chceme, aby se u nás studenti cítili svobodně, ale zároveň vnímali odpovědnost k tomu, že k nám chodí a mohou rozhodovat o svém vzdělávání. Nejsme svázaní nějakým konkrétním programem, takže se tu můžete potkat s pedagogy, kteří mají rádi waldorfskou či Montessori školu, ale také s těmi z reálného gymnázia, kterým sedí více běžný způsob vedení hodin. Kromě toho jsme k sobě hodně otevření a tykání není nic divného. Také učíme v trimestrech, na druhém stupni a gymnáziu používáme kombinaci modulů, průběžných projektů, projektových dnů i týdnů. Více pracujeme v týmech a s měkkými dovednostmi. Jsme otevřeni funkční samosprávě, takže studenti mohou zasahovat do výuky, a čím jsou starší, tím více mohou ovlivňovat chod školy. Gymnazisté se už účastní pedagogických porad, kde mají své zástupce, své sněmy a mohou ovlivňovat mnoho věcí. Mají více prostoru být odpovědní a tvořit si částečně svou výuku.

V běžné škole má vyučovací hodina 45 minut a pedagog ji většinu stráví výkladem. Liší se u vás pojetí hodin, nebo jsou co do struktury srovnatelné?

Nejsou. Klasická hodina u nás neexistuje, už jen proto, že ta naše trvá 90 minut. A konkrétní podoba tohoto bloku hodně záleží na daném učiteli i předmětu. Dost často u nás dochází k propojování oborů a úplně klidně spolu může spolupracovat fyzika a filozofie. To samé platí o propojování tříd. Měli jsme nedávno projektový týden a jedna třída z gymnázia měla chemický projekt, kdy spolupracovala s dětmi z prvního stupně základní školy. Předváděli jim různé pokusy a zároveň i hodiny vedli a debatovali s nimi. Ale jsou také období, kdy studenti sedí a jen počítají příklady, protože i to je třeba.

Jitka Lukešová

Foto: Martin Kovář

Mluvila jste o svobodě a odpovědnosti. Máte nějaký kontrolní mechanismus, zda studenti opravdu plní to, co mají?

I když nepoužíváme běžné známkování, jsme v tomto ohledu celkem klasičtí. Když studentům začíná trimestr, mají rozvrh, jehož část je pevná a část volitelná. Studenti mají stanovené cíle daných modulů a projektů a mají informace o tom, co má být výstupem. A právě tyto výstupy pak hodnotíme, takže velmi dobře víme, jak na tom jsou, jak zvládají věci, které si určili, a oni zároveň vědí, co se od nich bude očekávat, aby látku zvládli a hodnocením úspěšně prošli. Tyto výstupy evidujeme a jsme schopni je kdykoliv převést na klasické známky. Celý systém je hodně založený na vnitřní motivaci k tomu, být odpovědný sám k sobě a ke svému okolí. Ale u někoho je cesta k nalezení této vnitřní motivace delší.

Jak to?

Hodně záleží na tom, jak dlouho byly děti v klasickém školním systému a s jakou mírou demotivace sem přijdou. Ve chvíli, kdy tady vyrůstaly od mateřinky, je to celkem dobré, ale když k nám přijdou studenti, kteří chodili předtím na běžnou základní školu, trvá jim déle, než se k vnitřní motivaci propracují a než skutečně pochopí smysl studia. Máme už vypozorováno, že tuto cestu téměř všichni začínají obdobím absolutní rezignace. Přijdou sem a on tu nad nimi nikdo nestojí jako dráb, takže se jim ohromně uleví, ale zároveň ztratí motivaci vlastně cokoliv dělat. Byli totiž hodně roků motivováni jen vnějšími stimuly, zejména známkami a trestem či odměnou. Vnitřní stimuly se tak vůbec neměly čas a prostor rozvíjet. A chvíli trvá, než se nám podaří v dětech probudit opravdový zájem.

Nepoužíváte systém běžného známkování na stupnici od jedničky do pětky, ale hodnotíte slovně. Proč jste zavedli zrovna tento způsob?

Protože známka je typickým příkladem pouhé vnější motivace. Student se neučí pro poznání, ale jen pro známku. Zejména pokud jsou takové studijní výsledky ještě kombinovány s odměnou či trestem ze strany rodičů. Ale v tomhle systému se ztrácí smysl toho, proč děti do školy vůbec chodí. Učit by se neměly pro známku, ale proto, že chtějí něco pochopit. V ideálním světě by měla známka fungovat jako zpětná vazba, jak student zvládá proces učení a chápání, ale ono to tak není, protože se známka samotná stane tím svatým grálem, za kterým se honí. Proto si myslíme, že je zásadní naopak odstranit vnější motivaci a ponechat tu vnitřní. A kromě toho, kvalitní slovní hodnocení dá dítěti daleko jasnější zpětnou vazbu o tom, kde se nachází, kam se potřebuje dostat a co je třeba zlepšit. Nicméně domnívám se, že určitý způsob srovnání je důležitý. Děti potřebují vědět, jak na tom jsou, jinak by zůstaly v izolované bublině a neměly by představu, že kolem existuje svět a v něm další lidé. Takže určité srovnání je potřeba, ale ne formou dramatické soutěže, porovnávání, hecování navzájem a konkurence.

Naší cestou jsou osobní svoboda, respekt a vnitřní motivace

Máte také zkušenosti se situacemi, kdy negativní zpětná vazba přeroste v šikanu, případně ostrakizaci?

Určitě jsme se tu setkali a setkáváme s negativním chováním studentů vůči sobě navzájem, to se totiž nedá z žádného kolektivu vypustit. Ale vrátím se k tomu, o čem jsem mluvila před chvílí. Protože je škola malá a otevřená a navíc se děti potkávají napříč ročníky v rámci různých projektů, jsem přesvědčena o tom, že negativní jevy dokážeme poměrně rychle zachytit a eliminovat. Otevřenost a přátelské vazby umožňují, že se student může vždycky někomu svěřit. Studenti se navíc dívají kolem sebe a dokážou věci vyhodnocovat. Takže jakmile se děje něco špatného, rychle se o tom ví a může se to začít řešit.

Jak tedy práce v týmech vypadá, když je v nich někdo viditelně slabší?

Nejsme klasické výběrové gymnázium ani základka. Nevybíráme jen ty nejlepší studenty podle testů. Ale ta diverzita je vlastně krásná. To, co je rozhodující, je otevřenost, ochota a motivace se učit a měnit. Nemusíte být slabým článkem v týmu, i když nemáte zrovna nadprůměrné IQ, protože máte zase jiné přednosti. Týmu přinášíte něco jiného, osobitého. Naším úkolem je, abychom ukázali studentům, že jsme každý jiný, každý máme jiný úkol, ale můžeme do týmu něco přinést. Tohle studenti naprosto perfektně chápou a akceptují. Ale pokud se v týmu jen někdo veze, protože se mu nechce pracovat, tak si to sami mezi sebou dokážou skutečně natvrdo vyříkat.

Jak se díváte na výukové směry, které dávají dětem maximální svobodu a volnost?

Svoboda podle mě musí jít ruku v ruce s osobní odpovědností a s tím, jakým způsobem pracujete s ostatními lidmi. To znamená, že moje osobní svoboda nesmí narušit svobodu někoho jiného. Takže pokud se dítě potřebuje či chce pohybovat po třídě a neruší to výuku ani ostatní, proč ne. Ale když budu upřímná, výchovné směry, které prakticky dítěti říkají, že si může dělat, co chce, považuji za chybné. Děti samy se v takovém režimu často necítí bezpečně. Dostávají příliš mnoho voleb a nejsou na ně připravené. Proto třeba ani nesouhlasím s extrémními pohledy svobodných škol, kdy dospělý nepřichází s aktivitou a čeká na dítě, až si vymyslí, co chce dělat.

Máte informace o tom, na které typy vysokých škol se vaši maturanti hlásí?

Loňský školní rok jsme dovedli k maturitě první naše gymnazisty, takže statistika zatím není příliš vypovídající. Každopádně si vybírali obory od fyziky přes geografii a jazyky až po andragogiku. Dalo by se říci, že z mnoha alternativních škol jdou maturanti častěji studovat humanitní obory, ale myslím, že u nás to tak není a nebude, protože dokážeme připravit podmínky pro kohokoliv. Jedinou naší nevýhodou je, že se nám ve třídě nejspíš nesejde pět nadaných fyziků, kteří se navzájem budou posouvat dopředu. Proto pro studenty, kteří se chtějí věnovat například přírodním vědám, musíme vytvářet motivující prostředí i mimo školu, například formou stáží na akademické půdě nebo v různých laboratořích a v neposlední řadě i v areálu vědeckého centra zde v Dolních Břežanech.

Článek byl publikován v magazínu Region STAR.