Před 50 lety vyoperoval Husák svým poddaným mozek. Normalizační čistkou neprošlo přes 300 tisíc straníků

Divíme se občas, proč je dnes v Česku tak či onak zdeformovaná politika a čemu všemu je tuzemský volič schopen tleskat. Ale ono to ani tolik k divení není, uvážíme-li, k jak brutálnímu znásilnění došlo v této zemi před pouhými padesáti lety. A co si dodnes nosí ať už ve vzpomínkách, nebo pod kůží přibližně třetina české populace.

Psal se 19. leden 1970, když znormalizované předsednictvo Ústředního výboru Komunistické strany Československa schválilo znění dopisu 1,5 milionu členů partaje, jímž měla začít výměna členských legitimací spojená s prověrkou a pohovory. Přestože tehdejší Československo bylo už rok a půl okupováno sovětskými vojsky a nové vedení KSČ v čele s Gustávem Husákem pevně ovládalo také již znormalizované krajské a okresní stranické výbory, ředitelství podniků i média, rozhodli se vládci zasadit zardoušené reformní éře pražského jara poslední ránu.

Rozpoutaná čistka měla znormalizovat každou jednu stranickou buňku, každého jednoho straníka a zároveň i zaměstnaneckou a nestranickou sféru. Trvala celý rok 1970 a ze všeho nejvíc se podobala lobotomii: dosavadní elitě a velké části národa byla (na dlouhých dvacet let) s chirurgickou důkladností odstraněna část mozku, kde se nacházejí centra pevné vůle, charakteru i paměti. Kdo se lobotomii nepodrobil, byl shozen do podpalubí.

Plíživý rozjezd

Jako celá normalizace začala i vlna prověrek a pohovorů plíživě. Husákovo vedení ji rafinovaně naroubovalo na již dlouho chystanou a odkládanou výměnu partajních legitimací, o níž se rozhodlo ještě v roce 1967 za prezidenta a prvního tajemníka KSČ Antonína Novotného. Dopis oznamující zahájení akce a udílející příslušné instrukce schválil ÚV KSČ na svém zasedání ve dnech 28. až 30. ledna 1970. Text zveřejnilo Rudé právo o dva dny později.

Účel byl v dopise definován opatrně. Všechny základní organizace měly provést pohovory se svými členy a nové legitimace vydat pouze těm, kteří budou souhlasit s novou orientací strany. Naivkové mezi komunisty možná ještě věřili v orientaci "polednovou", zrodivší se po pádu Novotného v lednu 1968 a Husákem dosud takticky připomínanou. Jenže šlo o orientaci jinou − posrpnovou a promoskevskou.

Kdo měl z let 1968−69 "škraloup", protože se zapojil do reformního procesu, nebo kdo nesouhlasil s invazí vojsk států Varšavské smlouvy či se odmítal podílet na konsolidačním procesu, měly ho čekat dva typy trestu. Buď takzvané vyškrtnutí, to v případě lehčího "provinění", které nemuselo znamenat vyhazov ze zaměstnání, nebo vyloučení. Použití měkčích sankcí jako důtek nebo důtek s výstrahou bylo z rozhodnutí ÚV KSČ zapovězeno. Zároveň každá základní organizace musela vypracovat rozbor svého vývoje v předchozích dvou letech a připojit jmenovitý seznam členů určených k vyhazovu.

Kdyby někdo tak dehonestující a sekernické opatření navrhl v jakékoliv demokratické politické straně, byl by asi okamžitě s opovržením vyobcován. KSČ však byla odjakživa organizace téměř vojenská, kde podle leninských pravidel takzvaného demokratického centralismu platilo rozhodnutí vyššího nebo centrálního orgánu za svatý rozkaz. Na rozdíl od běžných stran neexistovalo, že by jinak smýšlející soudruzi ustavili názorovou platformu a pro svůj postoj získávali mezi členskou základnou podporu pro příští hlasování. Místo toho byli takoví vedením označeni za nepřátele socialismu, onálepkováni jako "pravicoví revizionisté", "oportunisté" nebo "kontrarevolucionáři" a byli "odejiti".