VŠE o... genderových nerovnostech a rozvoji

Západ řeší genderové nerovnosti více než kdy dřív − někdy důležité jako například nestejné ohodnocení za stejnou práci, někdy pitoreskní jako například jestli nezměnit slovo "woman" tak, aby kořen slova nebyl "man". V rozvojovém světě však tyto nerovnosti nabývají mnohem významnějšího a někdy až obludného rozměru. Nejextrémnějším příkladem je fenomén tzv. missing women. Již skoro před 30 lety indický ekonom Amartya Sen odhadoval, že na této planetě (především v Číně a Indii) "chybí" více než 100 milionů žen. Kam se poděly? Doplatily na různé genderové nerovnosti − od horšího přístupu žen ke zdravotní péči až po potraty ještě nenarozených dívek v důsledku preference potomků mužského pohlaví (zejména v kombinaci s programy regulace porodnosti, jako byla např. politika jednoho dítěte v Číně).

Na každou takto "ztracenou" ženu je navíc mnohem více těch, které sice žijí, ale v mnoha ohledech čelí různým institucionálním překážkám, které jim brání se plně realizovat. Příkladů je nespočet: nerovný přístup ke vzdělání, k vlastnictví půdy, k pracovním příležitostem aj. Vezměme si třeba zmíněné vzdělání. Ačkoliv se čísla v posledních dekádách zlepšují a nerovnosti se v průměru pozvolna zmenšují, u dívek je stále větší pravděpodobnost, že školní docházku ukončí předčasně, nebo dokonce vzdělání nedostanou vůbec. V nejchudších nízkopříjmových zemích je vzdělávání na základním stupni odepřeno v průměru asi 16 procentům chlapců a 21 procentům dívek. Pokud se podíváme na indikátor negramotnosti, pro stejnou skupinu zemí platí, že u mužů starších 15 let je negramotnost zhruba 29 procent, u žen 45 procent (byť u mladších generací jsou rozdíly menší).

Je to velký problém a zároveň paradox, protože jsou to právě ženy, které mají zásadní úlohu v rozvoji − mimo jiné už jen proto, že obecně mají tendenci investovat více zdrojů do svých potomků, tedy do nové generace, než muži. Tím pádem institucionální překážky, které zakládají genderové nerovnosti, brzdí rozvoj nejen jednotlivců a rodin, ale i celých národů. Zůstaneme-li u vzdělání, lze empiricky doložit, že vzdělanější ženy mají méně dětí. Jsou také schopny se o ně (i o sebe) lépe starat, protože vzdělání s sebou nese kromě jiného i lepší znalosti (případně schopnosti opatřit si informace) ohledně hygieny, péče o zdraví, výživy a podobně. Děti tak mají vyšší pravděpodobnost, že budou v životě úspěšnější a v dospělosti mj. dosáhnou na vyšší příjmy. To se pochopitelně projevuje i na makroúrovni − např. rychleji klesající mírou chudoby.

Když se před lety ptali Billa Gatese na konferenci v Saúdské Arábii, jestli je reálné, aby se tato země dostala v dohledné době mezi top 10 technologických lídrů světa, dostalo se jim lakonické odpovědi: "No, pokud naplno nevyužíváte polovinu potenciálu země, těžko se budete přibližovat k top 10." Narážel tím samozřejmě na obrovské genderové nerovnosti v zemi (mimochodem před striktně segregovaným publikem) a měl pravdu. Odbourávání destruktivních genderových nerovností je jednou z hlavních cest k rozvoji. Je to nejen v zájmu žen, ale i lidstva obecně, protože kvůli genderovým nerovnostem vzniká nejen mnoho utrpení, ale dochází i k masivnímu mrhání zdroji.