Náhrada za čínské továrny? Kdo nemusí, ten se do přesunu výroby nehrne. To ani koronavirus nezmění

Nápis Made in China je všudypřítomný. Obory, v nichž výrobní závody stojící v nejlidnatější zemi světa dominují globálnímu trhu, představují široké spektrum táhnoucí se od textilního průmyslu přes výrobu hraček, spotřební elektroniky včetně hodně pokročilé, solárních panelů či klimatizačních zařízení po ocelářství nebo stavbu lodí. Čína je dílnou světa stejně nezpochybnitelně, jako jí byla Velká Británie v první polovině 19. století či Spojené státy americké v padesátých letech století dvacátého. Žezlo náležející největší průmyslové mocnosti přitom Čína od USA přebrala vlastně poměrně nedávno, kolem roku 2010. V následujících letech se však její náskok stále zvyšoval a udávaná čísla růstu nenechávala žádný velký důvod k pochybám, že nastoupený trend vydrží dlouho. Mohou na tom v delším horizontu něco změnit důsledky epidemie vyvolané koronavirem Covid-19?

Proč mít vlastní průmysl?

Začalo to vlastně velmi nenápadně. Ještě v polovině ledna čínský ministr průmyslu a informačních technologií Miao Wej mluvil o tom, že růst výrobního sektoru je stálý. Panovala důvěra, že průmysl naváže na výborná prosincová čísla, podle kterých produkce rostla meziročně o 6,9 procenta. Ovšem už v tu dobu prosakovaly zprávy o nebezpečné epidemii. Mělo se však za to, že problém se týká především cestovního ruchu, který přijde o lukrativní sezonu kolem čínského Nového roku, a proto padaly akcie hotelových společností či cestovních kanceláří.

Pak už přicházela jedna špatná zpráva za druhou. Velikost problému Covid-19 se projevila poté, co v únoru skončilo mimořádně prodloužené volno k čínskému Novému roku a výroba v řadě továren, včetně těch, které vlastní zahraniční majitelé, se nerozjela. Bylo zřejmé, že Čína čelí naprosto nové situaci. A s ní i svět, který na její kapacity posledních pětatřicet let v čím dál větší míře sázel. V ekonomických zprávách se začalo čím dál častěji objevovat spojení "dodavatelský řetězec". Pod drobnohled se dostaly ty, v nichž je významně zapojena čínská výrobní základna. V mnoha oborech je těžké najít výrobky, jichž by se to netýkalo.

Jak k tomu došlo? Když Čína pod vedením pragmatika Teng Siao-pchinga na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vsadila na kapitalismus a rozjela tržní reformy (na počátku ovšem jen ve zvláštních ekonomických zónách a samozřejmě vždy pod taktovkou komunistické strany), byla pro světové koncerny lákavá díky levné pracovní síle a budoucímu potenciálu takřka nekonečného domácího trhu. To byly páky, které západní firmy nutily přijmout podmínky Pekingu, i když jim často nebyly po chuti. Mezi takové patřilo například sdílení know-how s čínskými "partnery", ve skutečnosti budoucími konkurenty.

Čínské vedení také podporovalo výrobu komponent − ne jen montáž − daňovými úlevami. Na to mezinárodní koncerny slyší. S tím, jak i domácí výrobci získávali zkušenosti, osvojili si západní know-how a přes všechny posměšky se lepšila technologická kázeň a s ní spojená kvalita výroby, bylo čím dál méně důvodů vozit do říše středu vlastní díly. Ekonomicky se to v řadě oborů jednoznačně nevyplatilo a na dlouhodobé dopady myslel málokdo.

Druhou stranou mince byla souběžná eroze průmyslové základny ve většině západních zemí a ve Spojených státech zvláště. V mnoha odvětvích už významní domácí výrobci neexistují. A s tím mizí i pracovní síla disponující potřebnými znalostmi.