Až se zas otevřou školy, rodiče si budou učitelů víc vážit, věří rodiče, kteří učí děti doma

Halka Horká žije s manželem a dvěma školáky v malé obci Zbýšov na jižní Moravě. Už několik dní se každé ráno stává nedobrovolně domácí učitelkou dcery Halky, která chodí do druhé třídy, a páťáka Hynka.

Od 11. března jsou totiž kvůli prevenci proti šíření koronaviru v celé zemi zavřené všechny školy. Nařídila to vláda, den poté pak vyhlásila nouzový stav. Dokdy budou školy zavřené, není zatím vůbec jasné.

"Od začátku jsem nastavila budíček na osmou, abychom dodržovali rytmus. Dáme si snídani a nejpozději v devět začíná učení. První dny jsem oběma chystala úkoly, od pondělka mě trochu zachraňuje Česká televize a její každodenní vysílání pro školáky, za to jsem vděčná," popisuje Halka Horká.

Zatímco dcera se učí s lektorkami v televizi, se synem vypracovává úkoly zadané po e-mailech od učitelů ze školy. Syn Hynek se každý den v jedenáct hodin může připojit přes internet na stránky školy a udělat si různé kvízy a testy, které posílá třídní učitelka.

V páté třídě se připravuje na přijímačky na gymnázium. "Věřím, že to zvládne. Navíc ostatní se také učí doma, takže podmínky mají všichni stejné," myslí si Horká.

Obě její děti podle ní učivo v domácím režimu stíhají, jediný strach má z angličtiny u sedmileté dcery. "Já sice mluvím anglicky, ale vysvětlit jí to jednoduše neumím. Nejsem prostě učitelka," líčí.

Od učení dělá dětem malé přestávky jako ve škole. "A v poledne jim dám pokoj a vypustím je na zahradu. Je to tak akorát, protože nervy mám na pochodu už od devíti a ve dvanáct jsem zralá na to, jít si lehnout," směje se Halka Horká.

Mezi další děti třeba na hřiště teď nechodí, mají vlastní zahradu. Díky hezkému počasí si tam ratolesti budují bunkr a také záhonky − mají takový přírodopis v praxi.

Úplná legrace ale "domácí vězení" prý není. "Manžel i já pracujeme z domu, takže jsme tady všichni zavření. Dětí je mi trochu líto, nemohou se ani potkat s kamarády, jsou odkázaní jen na sebe navzájem a na nás. Snad to nebude trvat dlouho. A za měsíc, až bude, doufám, po všem, vylezeme všichni ven s tikem v oku," směje se Halka Horká.

To Markéta z Prahy má starší děti − dceru v deváté a syna v sedmé třídě. Ve chvíli, kdy se zavřely školy a začala domácí výuka, se jim doma pokazilo připojení k internetu. "Takže oběma utekly všechny možné on-line úkoly a hned jsme měli průšvih, protože jsme nevěděli, že mají být povinně on-line na počítači už od devíti hodin," popisuje Markéta.

Všechny úkoly teď dohání. "Ale nejen to je náročné. Děti se najednou musí popasovat s tím, že jim nikdo nic nediktuje, ale musí si to samy najít v mailech a podle toho si pak rozvrhnout čas během dopoledne a hlídat si to. Je to pro ně obrovská zodpovědnost a nová zkušenost," líčí matka. Sama prý díky domácí výuce přišla na to, kde mají syn i dcera mezery, a do budoucna na ně dohlédne. Odpoledne pak má každý svůj program.

"Ale stejně mám trochu deprese z článků, jak koronavirus utužuje vztahy doma s blízkými. My tedy máme už po obědě spíše ponorkovou nemoc," směje se Markéta. I ona věří, že situace nebude trvat déle než nutných pár týdnů. A také že někteří rodiče přehodnotí pohled na učitelskou profesi. "My si našich učitelů vážíme, máme výborné vztahy. Ale mnozí rodiče to tak nemají. A věřím, že až se zase otevřou školy, spousta rodičů si bude učitelů vážit tak, jak si zaslouží," dodává Markéta.

Trochu odlišný přístup než dopolední povinné učení zvolila samoživitelka Kateřina Kočí z Brna. Dvě dcery, v páté a šesté třídě, nechává každý den rozvrhnout si den. "Zkouším je učit zodpovědnosti. Večer dostanou úkoly na další den a je jen na nich, kdy je udělají. A to nejen do školy, ale třeba i uklidit si pokojík. Zatím to funguje a já mám skoro celý den čas na práci," líčí. Ale celodenní soužití s dětmi doma i ona považuje za abnormální nápor na nervy. "A jestli nějaká matka tvrdí, že ne, tak prostě kecá," směje se Kateřina Kočí.