Restart Česka: krize je příležitost, co jsme díky ní zjistili a jak z toho ven

V čínštině znamená znak pro krizi totéž, co pro příležitost. Pamatuji si, jak jsme si tohle opakovali při ekonomické krizi před deseti lety. Před patnácti lety jsme měli jasnou národní strategii: vstoupit do EU. Ta byla extrémně úspěšná. Čechům se od té doby daří lépe než kdykoliv dříve. Z úrovně Rumunska jsme na tom dnes lépe než ve Španělsku. Krizi před deseti lety jsme ale v příležitost neproměnili: strategii vstupu do EU jsme nedokázali nahradit ničím jiným. Politikou rozpočtových škrtů jsme si prodloužili krizi jako snad nikdo jiný na světě a sousední státy nás začaly předbíhat. Dostalo nás z ní až oslabení kurzu koruny intervencemi ČNB, které ale zároveň znamenaly, že jsme si všichni ve srovnání se sousedy plošně snížili kupní sílu. Místo plánu, co dál, máme dnes slevy na jízdné pro studenty a důchodce.

Neuplynulo ani deset let a je tu další krize. Zdravotně jsme první vlnu epidemie zvládli − dlouhodobě a ani střednědobě to ale nebude stačit. Potřebujeme plán, jak restartovat Česko. Plán, na kterém může být shoda. Plán, se kterým můžeme začít už zítra. Plán, který nám pomůže i v nejbližší době, kdy se budeme muset naučit žít s covidem-19. A především plán, který nás nasměruje do další dekády. Ale tentokrát ne jako pobíhající bezhlavé kuře, ale jako zemi, která systematicky řeší svoje dlouhodobé problémy a investuje do budoucnosti. Nabízím proto následujících 5 bodů:

Vzdělání na prvním místě. Učitelé budou brát jako ve Finsku. Hned. Pomůže to obnově spotřeby a stojí to překvapivě málo.

• Kvalitní státní správa. Rozhodování na základě pořádných analýz a dat. A ne jako na tržišti.
• "Marshallův plán" pro regiony. Zrychlení stavby infrastruktury a laboratoř pro inovace sociálního systému.
• Zdroje jsou: zrušení zbytečných daňových výjimek. Snížení zdanění práce a zvýšení téměř neexistujících majetkových daní.
• Euro a návrat do středu Evropy. Jenom pokud se bude dařit Evropě, bude se dařit i nám.

Body jsou formulované tak, aby na nich mohla být široká společenská a politická shoda, abychom je byli schopni udělat relativně snadno a rychle, aby formovaly pilíře dlouhodobé strategie pro Česko, ale aby nám zároveň pomohly už teď, v časech covidu-19, kdy můžeme očekávat propad spotřeby o stovky miliard ročně − a to i po uvolnění plošných omezujících opatření − než budeme mít k dispozici lék nebo vakcínu.

Vzdělání na prvním místě. Učitelé budou brát jako ve Finsku. Hned − pomůže to obnově spotřeby a stojí to překvapivě málo. Čeští učitelé dnes berou v porovnání s ostatními vysokoškoláky méně než v Turecku a úplně nejméně ze zemí OECD. Že to je problém, víme a říkáme si dlouho. V posledních letech se dokonce dařilo platy zvyšovat. Bohužel ale zhruba tempem, kterým rostly platy všem. Takže si učitelé vlastně moc nepolepšili. Teď je ideální čas to změnit a jasně ukázat, že vzdělání je pro nás priorita. Přidat učitelům tak, aby na tom byli jako ve Finsku, by nás stálo jenom 30 mld. Kč ročně. To jsou pouhá 2 % státního rozpočtu nebo 0,5 % HDP − vlastně dost málo, když to porovnáme třeba s tím, že nedávno zavedená sleva na jízdné nás stojí 6 mld. Kč ročně.

Teď je dobrý čas: byl by to zároveň potřebný stimul pro nastartování ekonomiky ve stávající krizi. Učitelé mají relativně nízké příjmy a vysokou jistotu zaměstnání: je proto pravděpodobné, že velkou část peněz, které dostanou navíc, utratí a skutečně pomůžou ekonomice.

Mělo by to ještě jednu výhodu. Kdybychom zafixovali platy učitelů na 100 % průměrného platu vysokoškoláka, mohli bychom ve veřejné debatě konečně řešit něco jiného. Totiž: jak české vzdělávání vypadá a jak zajistit, aby patřilo ke světové špičce. Kdyby platy učitelů nebyly tak nízké, mohli bychom konečně víc odměňovat ty, kteří jsou dobří. Ostatně, i proto, že platíme tak málo, jsou dnes rozdíly mezi platy jednotlivých učitelů mezi nejnižšími ze zemí OECD. Po učitelích bychom pak za slušné peníze taky mohli chtít, aby něco změnili, aby se sami neustále vzdělávali a zlepšovali.

A i na to je dobrý čas: máme novou strategii vzdělávání do roku 2030, která je podle odborníků dobrá. Klade si za cíl změnit kurikulum tak, aby poskytovalo prostor získávat dovednosti potřebné v jednadvacátém století, míří na efektivnější podporu učitelů ve výuce a ředitelů v řízení škol a k systematickému snižování nerovností ve vzdělávání. Měli bychom se postarat, aby se dobře implementovala. Protože to se nám s tou poslední strategií do roku 2020 nepovedlo. I když taky vůbec nebyla špatná. Jinak nám už vážně ujede vlak.

Kvalitní státní správa. Rozhodování na základě kvalitních analýz a dat, a ne jako na tržišti.

Krize spojená s covidem-19 obnažila největší bolest státní správy: český stát se nedokáže rozhodovat na základě dat, analýz a zkušeností ze zahraničí. Je to dlouhodobý a systematický problém, který ještě prohloubila podoba zákona o státní službě, který jsme přijali před několika lety. Ví to už i ministerstvo vnitra: jeho hodnoticí zpráva, zveřejněná na podzim minulého roku, konstatuje výrazně negativní vliv služebního zákona na efektivitu, a dokonce i politizaci (!) státní správy.

Státní správa má zajišťovat dvě základní činnosti: na jedné straně naplňování a kontrolu platných zákonů a další regulace a na druhé podporu rozhodování. Kvalitní podpora rozhodování na základě dat, analýz a faktů ale vyžaduje jinou kulturu, pravidla a podmínky než kvalitní naplňování a kontrola regulace. A protože většina činnosti státní správy se točí kolem naplňování a kontroly regulace, nemáme pořádné a dobré týmy analytiků a projektových manažerů, kteří by dokázali datovou a faktickou podporu rozhodování poskytovat. Nedokážeme je zaplatit, nedokážeme jim poskytnout správné podmínky a pracovní kulturu, šéfové je neumí využívat a do vysokých funkcí ty nejlepší se zkušenostmi ze soukromé sféry ani nemůžeme nabrat.