Český vkus v architektuře je katastrofální

Plzeňský architekt Václav Šmolík má za sebou desítky návrhů rodinných i bytových domů nebo komerčních staveb. U současné české architektury si všímá negativních jevů, které podle něho souvisí s mírou vyspělosti a organizovanosti společnosti.

V architektuře jste zažil 90. léta. Jaká byla? Jak je zpětně hodnotíte a vnímáte?

Tehdy v celé společnosti nastalo radostné vzepětí a osvobození. V době komunismu architektura jako taková v podstatě neexistovala. Považovaly se za ni zejména památky. Jistým zjevením byl vysílač na Ještědu architekta Karla Hubáčka. Na začátku 90. let v souvislosti s opětovným rozvojem kapitalismu vznikla potřeba staveb občanského charakteru, stavěly se banky, hotely, spořitelny, a to i v menších městech. Současně, jak došlo k duchovnímu osvobození, v kontrastu s předchozí svázaností, se uvolnil prostor pro design. Na jedné straně vznikaly přeplácané stavby s obloučky a věžičkami, takzvané podnikatelské baroko, na druhé straně se povedly i hodnotné stavby.

Kam jsme se v rovině designu dostali? Povedlo se nám za uplynulých 30 let najít styl?

Obávám se, že ne. A souvisí to s tím, že se v 90. letech nepodařilo nastolit architekturu jako silnou autoritu. Zvlášť patrné je to ve srovnání se západním světem. Měl jsem možnost poznat nizozemskou architekturu, v níž se projevuje odvaha k designu, k disciplinovanosti. Skvělé stavby tam najdete doslova na každém kroku. Pak přijedete do České republiky, která o sobě tvrdí, že je architektonická velmoc, podíváte se na venkov i do měst a zažijete hluboké zklamání.

Čím si to vysvětlujete?

Architektura je bez diskusí výrazem vyspělosti společnosti. Můžete do světa vykřikovat, jak je národ úspěšný a inteligentní, ale skutečný stav se projevuje právě na domech. Architektura propojuje různé složky, jako je odvaha, design, kvalita, stavební provedení a finanční možnosti. To vše se obtiskuje nejen ve stavbách, ale také v urbanismu a uspořádání umělého světa vůči krajině. Velkou roli v tom hraje i organizovanost společnosti − a ta je u nás bohužel bídná. Jistě, vesnice se vylepšují, ale hlavně tím, že mají hezké chodníky nebo afrikány na kruhovém objezdu. Vkus jako takový je ovšem katastrofální.

Jako architekt pomáháte lidem vytvářet ideální bydlení. S čím za vámi klienti nejčastěji chodí?

To je různé. Je viditelná poptávka po nových objektech, staví se hodně bytové i rodinné domy. Když přijde developer, který chce bytový dům, alfou a omegou je pro něj co nejvyšší zisk. U rodinných domů pak záleží na konkrétním zákazníkovi. Každá stavba má speciální příběh, nelze tedy zobecňovat. Informovanost se ale v tomto segmentu zlepšila. Architekta vyhledává střední třída, chytří lidé, takže v tom problém není. Poněkud to ale skřípe v už zmiňovaném designu.

Český vkus v architektuře je katastrofální

Další 2
fotografie

Můžete být konkrétní?

Příkladem jsou bungalovy, které se hojně objevují v městských i vesnických satelitech. Na tyto stavby mám už alergii. Lidé mívají ustálenou představu půdorysu domu do písmene L se střechou jako muchomůrka. Přitom mnohem snazší je budovat pěkný zevní design u kvádru, a to v rámci minimalistické architektury. Jakmile se v podmínkách návrhu vyskytne šikmá střecha, je obtížné s ní pracovat a docílit moderního výrazu.

Když odhlédneme od vnějšího designu domu a vejdeme dovnitř, jak vnímáte úroveň současných interiérů?

Uživatelé už mají dnes poměrně dobrou a vkusnou představu o interiérech. Řekl bych, že v tom hrají roli časopisy a možnosti srovnání s cizinou. Interiérový design je ucházející zejména v případě bister, barů, pohostinství, tam se pokrok projevuje nejvíce, ale nese se na vlně módnosti, což bych rád podtrhl. Je to možné proto, že se v této fázi v podstatě upouští od stavařiny. Je to viditelné třeba v mé domovské Plzni. V Praze nebo v Brně je interiérový design o několik stupňů výše.

Akad. arch. Václav Šmolík

Narodil se roku 1955 v Plzni, vystudoval ČVUT – pozemní stavitelství – a Akademii výtvarných umění v Praze. Mezi jeho realizace patří Radnice ÚMO 2 Plzeň Slovany (ve spolupráci s architektem Václavem Ulčem) – Stavba roku ČR 1999, plzeňský Hotel U Pramenů, Hotel Golf Resort Darovanský dvůr či Polyfunkční dům Hamburk.

Jaké trendy v architektuře vám nyní dělají vrásky?

Zmíním jeden fenomén − jsou to nízkoenergetické a pasivní domy. Je to můj soukromý názor, ale já mám rád, když si můžu v domě otevřít okno, mít průvan a přirozeně větrat. Víte, umělé prostředí se skládá z řady složek a v případě těchto staveb se upřednostňuje ta finanční, tedy snaha ušetřit peníze a výdaje za energie. Ty se dají snadno změřit. Ale pak jsou tu neměřitelné složky, třeba jak je vám v domě dobře, jak se vám v něm spí, v jakém prostředí strávíte život.

Na druhou stranu, bydlení je teď drahé a pro řadu lidí nedostupné. Není divu, že hledají nejlevnější cestu…

Ano, to se týká hlavně mladých rodin, rozvedených nebo starých lidí. Po pravdě nechápu, jak je možné, že je tato situace představitelům státu a měst lhostejná. Proto je takový hlad po pozemcích a po levných objektech. Lidé se vše snaží řešit i pořizováním dřevostaveb, protože se domnívají, že jsou levnější.

Proč jsme podle vás dospěli do tohoto stadia?

Nevím, nerozumím tomu. Máme za sebou 30 let svobodného rozvoje a možností. Když se podíváte, co se v architektuře dokázalo za první republiky, jak úžasné objekty se stavěly, tak to srovnání bolí. Nedávno jsem projížděl Zlínem a žasl jsem, jak byla baťovská výstavba malých domečků pro dělníky promyšlená. V jednotném stylu ji navrhl špičkový architekt Vladimír Karfík. Ten designoval také výškové objekty, které mají i po 90 letech co říct.

Může to souviset se současnou hodnotovou vyprázdněností?

Obecnou vyprázdněnost společnosti asi vnímáme všichni v různých oblastech života, nejen v architektuře. Přestali jsme věřit v Boha i v tradiční hodnoty, které nám dávaly řád. Vládne populismus, jemuž se přizpůsobují politici. Jen zřídka například vidíte nově postavený moderní kostel, který by měl navíc i špičkovou výtvarnou hodnotu. Vize průměrného člověka v celém západním světě je pravděpodobně jen jedna − vydělat co nejvíc peněz. Není z toho úniku.

Máte nějakou vizi, která by mohla palčivý problém s bydlením vyřešit?

Vážně se teď zabývám modulovými stavbami a sériovou výrobou částí bytů a domů v továrně. Tyto prefabrikované části se přivezou na stavbu, tam se sesadí do připraveného polotovaru. Odpadne zásadní složitost, což je na každé stavbě koordinace řemesel. A jak všichni víme, řemeslníků ubývá, čímž se práce zdražuje. I proto si myslím, že by nám tuto patovou situaci mohla pomoci vyřešit právě sériová výroba. Navíc, pokud by byl rodinný dům koncipovaný jako stavebnice, klient by si ho mohl upravovat, když by se rodina rozrůstala, mohly by přibýt další části. Objevují se už první vlaštovky v podobě takzvaných tiny houses. Podobné modulové domy jsou dobře zavedené ve skandinávských zemích, ovšem u nás vůči nim cítím jistou myšlenkovou bariéru.

Dalším velkým tématem je rekonstrukce domů. Ani v tom nejsme v Česku mistři. Není výjimkou, že jeden dům v ulici má fialovou fasádu, druhý zelenou. Jak si to vysvětlujete?

Opět bych hledal odpověď v organizovanosti společnosti. Ve vyspělé cizině nemůže inženýr, který neprošel patřičným školením, navrhnout design objektu. U nás se bohužel toto nepodařilo podchytit, velký důraz se při studiu dává hlavně na matematiku a aplikované vědy, nikoliv na estetiku. Když už jednou absolvent získá kulaté razítko a přijde s nějakým nepatřičným návrhem designu, tak mu stavební úřad nedokáže dostatečně oponovat. A netýká se to jen venkova. Vezměte v úvahu třeba panelové domy a obnovu jejich fasád − přes dům, přes jeho okna, jdou třeba paprsky slunce a vůbec nedrží rytmus stavby! Myslím, že by měly být nastavené jisté limity a parametry.

Zmínil jste paneláky. Jak na ně nahlížíte? Přece jen nyní představují dostupné bydlení…

Myslím si, že by stát měl podpořit obdobu sériové panelové výstavby. Ona nebyla zcela špatná. Jistě, paneláky byly předimenzované, byla komplikovaná doprava panelů a tak dále. Ale systém obecně špatný nebyl. Soukromí investoři se do podobné výstavby nehrnou, důvodem jsou, myslím, vstupní finance. Ale pokud by se v každém kraji například vytvořila továrna na už zmíněné moduly, pokud by samosprávy spolupracovaly s architekty nebo designéry, mohlo by se ve výstavbě bydlení pokročit.

Co nás čeká dál? Kam kráčí interiér a architektura? Jak budou domy a byty vypadat třeba za 10 či 20 let?

Budoucností interiéru bych se vůbec nezabýval, protože ten je a bude otázkou módnosti, která má v sobě pomíjivost přirozeně zakódovanou. Technické a technologické možnosti ve stavebnictví ovšem máme nebývalé, ať už se týkají využití kovu nebo skla. Spíše jsme limitováni financemi a také už několikrát zmíněným vkusem. Česká architektura se zlepší, až když se zlepší společnost. Vše máme ve svých rukou.

Článek byl publikován v komerční příloze HN Stavba.