2021: ekonomika ve znamení dvou V – viru a vakcíny

Podzim roku 2020 přinesl velké vystřízlivění ohledně možnosti vyhnout se dalším lockdownům ve službách. A při vší debatě o našem selhání − skutečně bych např. na jaře nečekal, že do podzimu vstoupí země "řízená jako firma" s necentralizovaným systémem trasování založeným na práci s blokem a tužkou − nelze ignorovat, že nakonec služby přes Vánoce zavřeli i naši němečtí sousedé. Vždyť právě oni jsou nám tak často dáváni za příklad efektivního boje s pandemií. Nicméně s výjimkou několika ekonomik nebylo již nutné "vypnout" průmysl a hlavními ekonomickými oběťmi viru se tak v roce 2020 stalo odvětví popsané zkratkou horeka (hotely, restaurace a kavárny). A velkou změnu nelze v příštím roce čekat.

Vakcinace sice leccos změní, ale v EU začne zřejmě ve větším objemu až ke konci prvního čtvrtletí. "Koronavirový ekonomický systém" s námi tedy zůstane minimálně do léta a přes očekávaný meziroční růst HDP okolo pěti procent se tak návrat výstupu české ekonomiky na úroveň před příchodem pandemie odkládá z příštího roku do roku 2022. Pozitivní stránkou stávající situace, kterou mají mnozí tendenci přehlížet, je tak alespoň robustní stabilita finančního systému. Ten ovšem v příštím roce již otestují dva faktory, které byly pro letošek odloženy: úpadky mnoha menších zvláště ve službách působících firem a nutnost přecenit hodnotu nemovitostí, jež často slouží jako zástavy bankovních úvěrů.

Možná stojí za to připomenout si, jak nejen u nás vypadá "koronavirový ekonomický systém", respektive jeho finanční stránka. Už proto, že investiční chování mnoha spoluobčanů, ale i komentáře řady mých kolegů nejméně dekádu ovlivňují nepozorované obavy z růstu inflace v důsledku prudkého růstu deficitů veřejných rozpočtů. Tyto obavy navíc ještě přiživuje sezonní nárůst cen potravin, který ale mnohem více než makroekonomické politiky odráží vývoj počasí a další přírodní faktory, které rozhodují o velikosti úrody zemědělských produktů. Proto je třeba připomenout, že v roce pandemie zvláště v období lockdownů (jak vím i ze své osobní zkušenosti) útrata většiny českých spotřebitelů dramaticky klesá. I přes všechny vtipy o rozvoji alkoholismu a přibývání kil je totiž stále velký cenový rozdíl mezi spotřebou dobrot dovezených do soukromí bytů službami typu Košík či Rohlík a podobných produktů v hostincích. Což znamená, že vklady českých občanů spíše narostly. Ale i u firem došlo spíše k pozastavení a odkládání mnoha investic. Výsledkem je, že v českých bankách je množství peněz, které "se spokojí" i s mimořádně nízkým zhodnocením, jež jim za financování deficitu jeho hospodaření nabídne český stát. A ten pak zase svou − nebudu zde hodnotit jak racionální − útratou vlastně alespoň z části sanuje propad poptávky. Dohromady ale letos domácí poptávka i přes veškeré výdaje státu nenarostla a ani v příštím roce nedosáhne úrovní, na něž by česká ekonomika nestačila.

Jen pro úplnost podotknu, že až k tomu dojde, nebudeme, jak se mnozí domnívají, nejprve pozorovat vzestup cen, ale při mimořádné otevřenosti české ekonomiky nárůst dovozů a zhoršování bilance našeho zahraničního obchodu a běžného účtu. To je ale zatím jen "hudba" z velmi hypotetického scénáře vzdálenější budoucnosti. Poněkud stranou debat o (ne)schopnosti našeho státu čelit pandemii (ilustrací představ úředníků o digitalizaci je například web ministerstva zdravotnictví o testovacích místech, kde dlouho nebyly u názvu jednotlivých míst umístěny ani adresy, natož sdružený přehled o volných kapacitách) zůstává fakt, že větší firmy se již "zařídily". Testují své zaměstnance, výrobní podniky mají vlastní systémy hygienických opatření, kdo může, pracuje z domova. A řada z nich ani nečekala na nové restrikce a do "virového režimu" přešla už při nárůstu počtu pozitivně identifikovaných nakažených v září. Není tedy vlastně divu, že průmyslová produkce již v říjnu vykázala meziroční vzestup a že řada korporací působících ve službách vykazuje lepší výsledky, než se na počátku roku očekávalo. Viditelný prospěch to přináší primárně Praze a větším městům.

I tak ale současně firmy racionalizují a začínají snižovat své náklady. Za to, že nezaměstnanost není a zřejmě ani v příštím roce nebude masově problémem, vděčíme vedle kurzarbeitu, který nás evidentně doprovodí na úkor potřebné změny struktury české ekonomiky, i tomu, že pandemie v našem případě zasáhla ekonomiku s velmi přehřátým trhem práce.

Samozřejmě také nikdo soudný nemůže čekat, že opuštěné kancelářské plochy a vyprázdněná obchodní centra umožní vlastníkům získávat vyšší nebo alespoň stejné nájmy. Pro ty, kteří nejsou nadměrně zadluženi, to nemusí představovat v příštím roce problém, má babička koneckonců vždycky říkala, že "baráky nepadají tak rychle". Ale pro ty, kteří se financují dluhem, stejně jako pro ty, kteří získávali často "šedé" příjmy, ze kterých spláceli své hypotéky, to problém začne znamenat. Stejně jako pro hodnotu nemovitostí. První poznatky o vcelku slušné disciplíně dlužníků, kterým před pár týdny skončilo moratorium, naznačují, že problém by neměl být obecnějšího rázu, ale vyčkejme. Rozhodně se už dnes banky rozhodují a připravují na to, jak se s fenoménem rostoucích problémů některých segmentů svých dlužníků popasují.

Čeká nás tedy rok, který by pro českou ekonomiku měl být lepší než rok tento, ve kterém skoro všichni odhadují její propad jejího výstupu na po dekády bezprecedentních hodnotách mezi pěti a deseti procenty. Část tohoto propadu bude eliminováno, možná jeho "větší polovina". Inflace se zřejmě, při absenci katastrofálního vývoje počasí ničícího úrodu, vrátí ke dvěma procentům. Deficit bude vesele bobtnat, je to koneckonců rok volební, ale stát s jeho financováním problém mít nebude. My to většinou prostě nějak přežijeme a V jako vakcína nám snad od toho viru pomůže. Ale to by se nám nemělo zastírat, že pro řadu zvláště menších firem a podnikatelů, ale i jejich zaměstnanců jde o období, na které budou nejspíš do konce života s hrůzou vzpomínat.