Po dlouhé době naprostá většina zainteresovaných subjektů i laické veřejnosti konečně pochopila, že telemedicína třetího tisíciletí není projekt IZIP, který tento pojem dehonestoval na úroveň nechtěného a netransparentního modelu řízení zdravotní péče. I tak je ale nutné konstatovat, že Česko se v oblasti systémové digitalizace naší společnosti stále drží na chvostu zemí Evropské unie. Navíc na co stát v poslední době sáhl, to se potýkalo s problémy. Zmiňme například prodej dálničních známek, registraci občanů ke sčítání obyvatelstva či tzv. chytrou karanténu. Stále nám chybí tah na branku, systémové řešení a lídr programu.

Naštěstí se ale v našem zdravotním systému najdou i příklady stability, výkonnosti a kvality. Začátky byly sice skromné, provázely je emoce a občas to hodně drhlo. Navzdory tomu všemu jsou dnes tolik diskutované programy jako eRecept či eNeschopenka nedílnou součástí našeho života a v době pandemie covidu-19 si práci bez nich už vůbec nedovedeme představit.

Nicméně klinicky orientovaná digitální medicína je něco zcela jiného než eRecept. Kromě pozitivní podpory distančních konzultací lékař−pacient Všeobecnou zdravotní pojišťovnou ČR či Oborovou zdravotní pojišťovnou a několika dalších případů by tu ale tento program neexistoval, nebýt aktivity řady center, která se díky jasné vizi snaží realizovat projekty orientované zejména na řešení problémů chronických pacientů. Naštěstí míst, kde se o to snaží, není málo − kraje, univerzity, nemocnice, akademické i privátní subjekty. Považuji za velmi přínosné, že v této oblasti již v České republice existuje konkurenční prostředí a zdravá soutěživost. Koexistence státem garantovaných a akademických programů spolu s aktivitami privátní sféry vede k dialogu a postupné definici optimálního řešení.

Telemedicínské technologie jsou dávno k dispozici a velmi rychle se vyvíjejí. Jsou oblasti, v nichž je digitální medicína již součástí klinické praxe, jako například léčba obtížně kompenzovatelné cukrovky, dále v oblasti transplantačních programů, monitorace srdečního rytmu, srdečního selhání, léčby vysokého krevního tlaku a řadě dalších.

Stát nám nepomůže, na to zapomeňme. Pojďme tedy napříč všemi obory více diskutovat a propojovat jednotlivé aktivity ve prospěch pacienta a systému. Jedině tak můžeme rychle pokročit vpřed a přesvědčit plátce zdravotní péče, že úhrada takových služeb je smysluplná a má být součástí národního úhradového systému.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Inovace ve zdravotnictví.