Černé zrcadlo, tvář a já

Šílený rok s koronavirem nám kromě toho všeho, o čem se píše a mluví, uštědřil také ještě jednu věc –  všudypřítomnost zrcadla. Nikdy v dějinách člověk neviděl svou tvář tak často jako nyní. Nikdy jsme se neviděli, jak vypadáme, když se s někým bavíme, když sedíme ve škole, když argumentujeme.

Zrcadlo takto používali jen herci a tanečníci. Jenže teď, jak všechno možné bylo přeneseno on-line, se člověk v tom digitálním zrcadle, v tom okénku v rohu obrazovky, vidí skoro celý pracovní den. Nazoomovaný Zoomem. Když mluvím se svojí mámou, kamarádem nebo kolegou, vidím u toho nejen tvář mámy, kamaráda nebo kolegy, ale i svou vlastní.