Dříve oportunista, nyní zásadový člověk. Zkusme to Igoru Střížovi věřit

Organizace bývá zpravidla taková, jaká je její hlava. Soustava státních zastupitelství není výjimkou. Když je nejvyšší státní zástupce zásadový, je soustava nezávislá. Když je povolný, je politicky ovlivnitelná. Jaká tedy bude česká veřejná žaloba pod novým nejvyšším státním zástupcem Igorem Střížem? Pokud budeme soudit podle jeho kariéry, může to dopadnout tak i tak. Za komunistického režimu byl Stříž stoprocentním oportunistou. Později ale prokázal, že se nebojí jít proti zájmům vládnoucích politiků. Bude záležet na tom, která z těchto dvou tváří vyhraje. 

Naděje pro nezávislost státních zastupitelství pramení z toho, že Stříž má z posledních třiceti let kariéry velmi dobré renomé. Není znám případ, kdy by šel někomu z politiků nebo byznysmenů na ruku, naopak prokazoval značnou míru statečnosti. Jeden příklad za všechny: v roce 2007 se tehdejší nejvyšší státní zástupkyně Renáta Vesecká málem stavěla na hlavu, aby zametla pod koberec trestní stíhání tehdejšího lidoveckého vicepremiéra Jiřího Čunka, a Stříž u toho odmítl asistovat. Když Vesecká neoprávněně odvolala olomouckého vrchního státního zástupce Ivo Ištvana, kterému Stříž tehdy dělal náměstka, solidárně se svým nadřízeným rezignoval. To by zdaleka každý nedokázal, a pokud bude Stříž zásadově pokračovat i ve vztahu k současné moci, bude všechno, jak má být. 

Jenže zaručeno to opravdu není. Epizoda z mládí, kdy Stříž sloužil komunistickému režimu jako vojenský prokurátor a posílal k soudu odpírače vojenské služby, není maličkost. A varující je i jeho obojaká reflexe tohoto období. Stříž sice říká, že na své tehdejší působení není pyšný, ale zároveň ho bagatelizuje tvrzením, že se choval vlastně úplně normálně, protože „takové byly tehdy zákony“, a že i vstup do komunistické strany byl standard. Jenže ani v tehdejší justici člověk nemusel dělat rovnou vojenského prokurátora a do KSČ nevstoupil zdaleka každý. V patnáctimilionovém Československu bylo členů KSČ jeden a půl milionu. Devět desetin obyvatel se podílelo na zločinném režimu méně než Igor Stříž. Pokud dotyčný nyní vlastní oportunismus omlouvá, může mu časem opět podlehnout.   

Za pozornost stojí také okolnosti Střížova jmenování. Premiér Andrej Babiš návrh ministryně spravedlnosti Marie Benešové zprvu striktně odmítal. Podle Lidových novin jí dokonce hrozil odvoláním, když Stříže navrhne. Lze odhadovat, že Babišův  odpor byl motivován strachem, že Stříž nebude, coby blízký spolupracovník Pavla Zemana, příliš vstřícný k zastavení jeho kauzy Čapí hnízdo. Jenže pak najednou Babišův odpor ke Střížovi zmizel, vláda jeho jmenování jednohlasně schválila. Copak se stalo? Marie Benešová tvrdí, že Babiš Stříže neznal, a když se s ním sešel, jeho výhrady zmizely. Bylo by zajímavé vědět, o čem si oba pánové povídali.  

Zatím se nicméně můžeme pokusit Igoru Střížovi věřit, že to s nezávislostí a nepodléháním politickým či byznysovým vlivům myslí vážně. Jeho jmenování je rozhodně méně znepokojivé, než kdyby se šéfem veřejné žaloby stal někdo, u koho by od začátku bylo jasné, že bude odezírat ze rtů trestně stíhanému Andreji Babišovi či Miloši Zemanovi, jehož okolí, konkrétně šéf Lesní správy Lány Balák, je také v křížku se zákonem. A pokud jde o Střížovu profesionalitu, lze se spolehnout na dobrozdání jeho předchůdce Pavla Zemana i Unie státních zástupců.

To ale nic nemění na tom, že volba mohla a měla být lepší. Je tristní, pokud se 32 let po demokratické revoluci nenajde na klíčový post nikdo jiný než bývalý vojenský prokurátor a člen komunistické strany, který do poslední chvíle sloužil represivnímu režimu a táhne za sebou minulost se všemi oprávněnými pochybnostmi, které k tomu patří.