Členské státy visegrádské čtyřky se na mnoha věcech neshodnou. Pokud bychom ale hledali jednu zásadní výjimku, mohla by to být energie z jaderných elektráren. Zatímco sousední Rakousko je nejvíc protijadernou zemí v Evropě a Německo se po tlaku tamních ekologů rozhodlo všechny své reaktory vypnout v roce 2022 – Polsko, Slovensko, Maďarsko i Česko plánují bloky nové. Zatím však není jasné, jestli se jim to podaří.
Z pohledu evropského balíčku na boj s klimatickými změnami Fit for 55 by se přitom jaderné elektrárny mohly zdát jako ideální řešení. Vyrábějí v tzv. base-load režimu, tedy nepřetržitě, výroba z nich nemá výkyvy a dá se na ně spolehnout. Mohly by tak nahradit špinavé uhlí, protože jde o největší zdroj, který neprodukuje žádné emise oxidu uhličitého.
Právě proto na jádro současná i předešlé české vlády tak sázejí. Pokud vše půjde podle plánu, měl by se letos na podzim rozjet tendr na výstavbu pátého bloku v Dukovanech a předběžně se počítá i s dvěma novými reaktory v Temelíně. Slováci dostavují dva menší reaktory v Mochovcích, Maďaři už rozjeli výstavbu elektrárny Paks II a Poláci plánují v první vlně hned šest nových reaktorů.
Nicméně jádro má i svá „ale“. I proto budilo v posledních letech jen velmi málo témat takové emoce jako právě nové jaderné bloky. Ačkoliv se celý proces hrne dopředu, to, že v Česku nové reaktory za stovky miliard vzniknou, není vůbec jasné. A vláda by měla mít připravené alternativy, čím dalším popřípadě končící uhelné elektrárny nahradí.
Prvním velkým „ale“ je bezpečnost, riziko havárie a jaderný odpad. Kvůli tomu proti jádru bojují němečtí a rakouští ekologové. Většina expertů nicméně tvrdí, že u současných reaktorů je riziko nehody naprosto minimální. A Češi jádru oproti zbytku Evropy většinově věří, energie z něj je tu velmi populární.
Mnohem větší nejistota panuje ohledně toho, zda je Česko či kterákoliv jiná země v Evropě dnes vůbec schopná elektrárnu postavit včas a za takové peníze, aby se elektřina z ní někdy vyplatila. Všechny projekty, jež se nyní na kontinentu staví, provází obří problémy a násobné navýšení nákladů.
Nejhůře jsou na tom dva projekty francouzské Arevy ve finském Olkiluotu a francouzském Flamanvillu (ten převzala tamní EdF). Například první jmenovaný zdroj měl vyrábět elektřinu už v roce 2009. A stále není hotový. Náklady vzrostly čtyřnásobně ze tří zhruba na 12 miliard eur.
Podobně nekonečná je dostavba slovenských Mochovců. Problémy a odklady, i když hlavně kvůli zdržení v povolovacím procesu, se nevyhnuly ani projektům ruského Rosatomu v maďarském Paksu či finském Hankivili anebo další elektrárně EdF – tentokrát britskému zdroji Hinkley Point.
Situace se zkomplikovala v Česku loni na podzim, když bezpečnostní složky vládě důrazně nedoporučily, aby reaktor v Dukovanech stavěla firma ze země, kde vládne autoritářský režim. Čínská CGN nebyla nikdy velkým favoritem, ČEZ i ministr průmyslu Karel Havlíček nicméně vždy spoléhali na účast ruského Rosatomu. Ten dnes ve světě staví nejvíc elektráren, a jeho participace tak měla významně tlačit cenu směrem dolů. Nakonec byly obě společnosti vyloučeny.
V soutěži tak zůstává francouzská EdF, korejská KHNP a americký Westinghouse. První dvě jmenované nemají ještě hotový reaktor potřebné velikosti a americká firma si kvůli problémům s dostavbou dokonce prošla bankrotem.
Ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček a státem ovládaný ČEZ, který má výstavbu nového zdroje na starosti, tvrdí, že když se vše dobře zorganizuje, problémy nehrozí a vše se dá stihnout. Pokud vše půjde podle plánu, měl by se letos na podzim začít vybírat dodavatel a samotný reaktor by mohl začít vyrábět ve zkušebním provozu v roce 2036, naostro pak 2038.
Kritici nicméně namítají, že tyto termíny jsou už nereálné a uhlí, místo něhož má jádro vyrábět, nebude včas čím nahradit. Česká Uhelná komise sice plánuje, že by se uhlí mělo přestat spalovat v roce 2038, současné ceny emisních povolenek, které jsou na svých historických maximech, ale pravděpodobně povedou k jeho rychlejšímu konci.
Za zpoždění může ve velké míře i premiér Andrej Babiš. Česko totiž ztratilo mnoho let zbytečným handrkováním. Byl to právě Babiš, kdo nejdříve jako ministr financí a pak jako premiér odmítal dlouhé roky poskytnout ČEZ jakékoliv záruky na výstavbu.
Státem ovládaná firma tvrdila, že projekt za stovky miliard bez záruk nepostaví, bylo by to prý příliš velké riziko pro menšinové akcionáře. Nakonec vláda ustoupila až před rokem, kdy se s ČEZ dohodla na pevných výkupních cenách a velmi levném státním financování.
I s tím se ale bude jednat o extrémně drahý projekt, největší v historii Česka. Ministr Havlíček nedávno v Senátu uvedl, že maximální cena může být až 400 miliard korun, dříve se hovořilo zhruba o 165 miliardách. To však byla tzv. over-night cena, bez inflace a nákladů na financování. Jen při započtení patnáctileté inflace se z hodnoty 165 miliard stane suma kolem 230 miliard korun. A s cenou – byť levného – financování nebylo nikdy příliš reálné, že by šel finální účet pod 300 miliard korun.
