Úprk z Afghánistánu: Česko si zachovalo tvář. Všem zdejším s*áčům navzdory

Česko si při evakuaci z Afghánistánu vedlo velmi dobře. Podařilo se zachránit většinu spolupracovníků naší armády bojujících spolu se spojenci proti islamistickému Tálibánu. Je to dobrá zpráva, která přece jen zmírňuje pachuť z porážky a chaosu, který po ústupu NATO z Afghánistánu vypukl. Méně radostné už ale je, že úspěch není primárně zásluha naší vlády. Vděčíme za něj profesionalitě naší armády a tlaku občanské společnosti. Dokonce by se dalo říci, že se záchrana 170 lidí podařila některým našim vrcholovým politikům navzdory.

Proč to lze tvrdit? Program na záchranu tlumočníků přišel pozdě. Připravoval se fakticky až v momentu, kdy Tálibán začal obsazovat Kábul. Přitom bylo jasné, že k tomuto vývoji dříve nebo později dojde. Vypadalo to, že Andrej Babiš, který čtyři roky hysterizoval Česko voláním „nechci ani jednoho uprchlíka“, kalkuluje s tím, že Tálibán nebude postupovat tak rychle a otázku záchrany našich spolupracovníků bude možné řešit až po říjnových volbách.

A co je ještě horší: I když už bylo jasné, že události nabírají mimořádně rychlý spád a otálet nelze, nešlo všechno tak, jak mělo. Ustrašená vláda nejprve cítila nutnost nechat si evakuaci odsouhlasit od prezidenta Miloše Zemana (kterého je třeba ocenit, že uznal, že ti, kteří nám pomáhají v boji proti terorismu, záchranu zaslouží). A i když prezident kývl, kabinet napoprvé připravil program polovičatě – počítalo se jen ze záchranou těch, kteří měli kontrakt s naší armádou a ministerstvem zahraničí do poslední chvíle. Což znamenalo, že vláda vystavila hrozbě smrti desítky lidí. Bylo to ustrašené a zbabělé.