Deprese z Afghánistánu aneb O exportu kapitalismu a demokracie

Zatímco my se bojíme, právem, další vlny koronaviru, stejní lidé jako my se v Afghánistánu bojí mnohem, mnohem horšího konce léta. Zatímco my se obáváme tak maximálně zavřených divadel, koncertních sálů nebo restaurací, v Afghánistánu se bojí o holé životy. Ve srovnání s lidmi tam máme tady opravdu luxusní problémy. Myslím, že se tomu odborně říká problémy prvního světa.

Nicméně Afghánistán se stává dalším významným milníkem kolapsu ideálů Západu. Dvacet let na transformaci společnosti, to už je skoro srovnatelné s těmi našimi třiceti lety postkomunistickými. A teď si představte, že se to vše má vrátit nazpátek. A to naše totalita, jakkoli byla hrozná, byla stále nic ve srovnání s totalitou, která čeká Afghánistán. Veřejné mlácení, sekání rukou, kamenování, popravy, tupení žen, o zákazu hudby, tance a o pálení zábavních parků nemluvě. Věřit Tálibánu, že bude jiný, je asi jako věřit alkoholikovi, který má sám nerušeně a zadarmo k dispozici celou hospodu i s barem.