Sochař: Beton je teď v módě. Já si ho dřív vybral kvůli ceně

Od devadesátých let tvoří sochař Zdeněk Ruffer betonové sochy, které můžete najít na různých místech Česka. Předlohou jsou mu přitom reálné předměty stejně tak jako živí lidé. Vždy se ale do svých děl snaží vložit nějaký vtip, který třeba není na první pohled patrný. Ten někdy vychází ze samotných soch, jako u betonových plavců v různých pózách, kteří vykukují z bazénků mezi administrativními budovami v pražském Karlíně. Jindy plyne zajímavost objektů do značné míry z jejich umístění, jak tomu je třeba u betonového křesla na opuštěném vršku nad obcí Mořinka ve středních Čechách. Vždyť kdo by seděl na křesle před televizí, když z toho betonového má široký výhled na kopečky a vesnice Českého krasu.

Proč jste jako převažující materiál pro tvorbu svých soch zvolil beton?

Beton je dostupný laciný materiál, který si člověk může sám vyrobit. Začínal jsem tvořit v 90. letech a tehdy si člověk nemohl třeba bronzovou sochu dovolit. Možností byl například laminát nebo právě beton. Ani jsme příliš nehledali nějaké široké souvislosti a teoretická východiska, do značné míry nás ovlivnilo, že byl k dispozici materiál, který byl pro tvorbu soch vhodný a zároveň dostupný, a tak jsme se ho rozhodli použít. V současnosti se stal beton módním materiálem, ale v době, kdy jsem z něj začínal vyrábět sochy, jsme vůbec tímto způsobem neuvažovali, šlo hlavně o praktické hledisko věci.

Jaké má tedy beton hlavní výhody? A jaké nevýhody vidíte?

Jak jsem říkal, především jde o laciný materiál. Beton je také poměrně trvanlivý, je pevný a určitou dobu vydrží. Zpočátku lze při odlévání docílit téměř dokonalých detailů, časem ale povrchová vrstva degraduje, a beton tak přirozeně stárne. To, že je levný a těžký, má pozitivní efekt i v tom, že když sochu umístíte do veřejného prostoru, nehrozí, že vám ji někdo ukradne.

Sochař: Beton je teď v módě. Já si ho dřív vybral kvůli ceně

Další 2
fotografie

Beton je ale určený jen pro některé věci, není úplně vhodný na jemňoučkou práci, přestože dnes už se z betonu vyrábí různé šperky, doplňky do domácnosti nebo se používá jako materiál pro vybavení koupelen, jako jsou umyvadla, a tak podobně. A také většinou není beton tak prodejně úspěšný jako jiné materiály, ať už zmíněný bronz nebo třeba epoxid.

Zpočátku lze docílit téměř dokonalých detailů, časem ale povrch degraduje a beton tak přirozeně stárne.

Hodí se beton jen do moderního prostředí, nebo dobře zapadne i mezi historické stavby?

Beton ale není čistě moderní věc, vždyť existoval už římský cement, který byl využíván od antiky. Neviděl bych proto beton jako něco, co patří jen mezi moderní stavby, betonové sochy mohou být umístěné v různých místech, kontextech a typech prostředí. Moje sochy jsou někdy v přírodě, někdy v historických centrech měst a jindy v moderní zástavbě administrativních budov.

Zdeněk Ruffer (*1971)

sochař, výtvarník a grafik, absolvent ateliéru sochařství Kurta Gebauera na Vysoké škole uměleckoprůmy­slové v Praze

Kromě soch Plavci (2009, doplněno 2018) na pražské Invalidovně a Zdeňkovo křeslo (2003) nad Mořinkou realizoval celou řadu sochařských děl, jejichž materiálem je z velké části právě beton. Patří mezi ně například skulptura nazvaná Vzduch v autě (1999), kdy z betonu odlil vnitřní prostor vozu, a zhmotnil tak vlastně nehmotnou část automobilu. V roce 2018 tuto sochu vystavil na českobudějovickém náměstí Přemysla Otakara II. do běžné řady zaparkovaných automobilů.

S Alešem Vyjídákem se spolupodílel se na tvorbě pomníku (2017) legendárního válečného letce Františka Fajtla v pražských Vokovicích, kde nerezová deska umístěná na okraji chodníku doplňuje siluetu letounu Spitfire vyznačenou ve svahu jen různými druhy trav.

Jako výtvarník spolupracoval na filmu Sestra režiséra Víta Pancíře.

Učí grafické techniky, litografii a modelování na Vyšší odborné škole a Střední umělecké škole Václava Hollara v Praze.

Jak se vlastně vaše sochy do prostředí kancelářského komplexu dostaly?

Oslovil mě stavbyvedoucí jednoho projektu na výstavbu administrativních budov nedaleko pražské Invalidovny, který znal mou práci a napadlo ho, že by mohla prostředí vhodně doplnit. Představil jsem architektům sochu plavců, na které jsem v té době pracoval pro ateliérovou akci v Řevnicích, kde měla být umístěna v zahrádce před galerií. Plavci tam měli vystupovat z bazénu plného kamínků. V Karlíně chtěli také plavce, umístili je ale do bazénků s vodou. Vytvořil jsem několik soch plavců a plavkyň v různých polohách a gestech, které spolu navzájem interagují. Postupně jsme pak doplnili další bazénky s dalšími sochami, v jednom z nich jsou například hroši. Potom jsme přidali betonové plameňáky. U těch už se ale pochopitelně neodléval živý model, ten bylo třeba vymodelovat z hlíny.

Naopak vaše betonové křeslo je v přírodě, poměrně daleko od zástavby na kopci nad obcí Mořinka.

Původně jsem udělal právě křeslo pro kopec nad Mořinkou, kam na přelomu tisíciletí sochař Váňa (známý hlavně jako autor obnoveného Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí − pozn. red.) usadil obrovský asi osmitunový menhir. Právě on mě na toto místo přivedl a já jsem chtěl tento zajímavý prostor doplnit o nějakou rozhlednu a zároveň jakýsi ženský element.

U křesla na Mořince měla uměním být samotná akce jeho umístění na špatně přístupné místo. V tomto případě jsem pracoval právě s tím, že betonová socha je těžká, toto křeslo váží asi 700 kilogramů. Sehnal jsem dobrovolníky, spolu s nimiž jsme křeslo ručně dotlačili na místo s výhledem. Nejprve jsme ho vezli na kamenickém vozíčku, poté jsme ho přesunuli na lyžiny a táhli ho dále po poli. K tomu jsem potřeboval sníh a shodou okolností právě ten den sníh napadl. Sněhu ale bylo málo, tak se lyže úplně ubrousily a na vrcholku se z nich křeslo sklopilo a tak si vlastně samo vybralo své místo. No a tak jsme si sedli a koukali se z toho křesla do kraje, jako když se díváte na televizi.

Důležitý byl opravdu samotný happening, o kterém vznikl výtvarně stylizovaný dokument režiséra Víta Pancíře. V něm je zaznamenána celá akce přemístění křesla z betonárky v Letech, jeho nakládání a vykládání, tažení skupinkou dobrovolníků v jakémsi osmispřeží, ale i závěrečná radost z pohledu do krajiny a letní odměna v podobě opékání špekáčků. Strastiplná cesta betonového zpodobnění pohodlného ušáku tak symbolicky připomíná, že pohodu a odpočinek si užijeme nejvíce tehdy, když si to opravdu zasloužíme.

Časem se z toho stalo populární místo, kam jezdí lidé na výlet. To ale původně vůbec nebylo záměrem, šlo mi opravdu o tu akci, kdy jsme tam křeslo umisťovali. Vlastně jsem původně ani nechtěl, aby se vědělo o tom, že tam budeme nějakou sochu dávat, celá akce měla být v podstatě tajná. Myslím si, že obecně není snadné odhadnout budoucí osud svých soch.

Najdeme podobných křesel po republice více?

Později jsem dvě křesla udělal do Karlína, mezi zmiňované administrativní budovy. Aby nebyla úplně stejná jako to první, odlil jsem alespoň dvě různá jiná křesla a mezi ně jsem dal popelník. Časem se ale změnil majitel, který popelník nechtěl, tak je dnes na jeho místě taburetka.

Později přišli ve firmě, kde jsem sochy nechával vyrábět, s nápadem betonová křesla prodávat. Pár se jich skutečně prodalo lidem na zahrádku, ale jinak o ně nijak zvláštní zájem nebyl. O jednom také vím, že stojí na hřbitově v Kališti u Havlíčkova Brodu, kde se narodil Gustav Mahler, a slouží tam jako jeden z jeho památníků.

Stavba

Stáhněte si přílohu v PDF

Jak betonová socha vzniká?

Postup je vždy stejný. Nejprve musí být model, podle kterého se vytvoří forma. Model může být buď reálný, ať už člověk, nebo nějaký předmět, nebo může být vymodelovaný. Odlévání živých modelů není úplně jednoduché, člověk musí počítat s tím, že když odlévá lidi, ne všichni vydrží takovou dobu, než forma zatvrdne. Vznikají z toho pak různé situace, někdy zábavné, jindy pro model spíše nepříjemné. Jedné z plavkyň jsem například musel podložit bradu, aby vydržela v pozici se zvednutou hlavou po celou dobu tuhnutí. Když jsem ji pak z formy osvobodil, měla na bradě obrovský puchýř. Jiný model zase tvrdil, že přece tu čtvrthodinku s rukou nad hlavou vydrží. No a nakonec jsem mu musel ruku přivazovat provázkem. Když to nejde jinak, je ale možné formu odlít po částech a až potom ji spojit, takže právě třeba ruce je možné vyrobit zvlášť. Na druhou stranu je hezké, že se pak v mých sochách najdou reální lidé, například kolega z Výtvarné školy Václava Hollara, na které vyučuji, nebo třeba stavbyvedoucí areálu na Invalidovně.

Do hotové formy se pak umístí samotný beton. Jsou dvě základní možnosti, buď se beton do formy nalévá, nebo se takzvaně dusá, což znamená, že se do formy dává hmota tužší konzistence a ve výsledku pak člověk získá efekt podobný pískovci. Do jedné formy se pak dá beton nalít i vícekrát, já to ale většinou nedělám, protože chci, aby každá socha byla originální.

Beton by měl být po 48 hodinách ve formě hotový, čím déle zraje, tím je ale kvalitnější, takže nechávám betonovou sochu ve formě zhruba týden. Celý proces výroby sochy od prvotního nápadu po finální produkt tak může trvat zhruba měsíc.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Stavba.