Pokud se mají emise skleníkových plynů do roku 2030 snížit o 55 procent oproti roku 1990, musí unie, která tyto závazky přijala, činit nepříjemná opatření. Jak se ukázalo v praxi, jedním z nejúčinnějších nástrojů klimatické politiky v energetice a průmyslu jsou povolenky na vypouštění skleníkových plynů. Jejich účinek se přitom odvíjí od toho, kolik povolenek na trhu bude a kolik budou stát, či zda se budou rozdělovat v té či oné míře „zdarma“. Dokud byla pravidla mírná, firmy měly povolenek nadbytek. Úroveň jejich motivace k ekologickým investicím tomu tedy odpovídala.

Systém emisních povolenek funguje ve stávající podobě od roku 2005, kdy vstoupil v platnost tzv. Kjótský protokol. Principem se stal slogan „Znečišťovatel platí“. Země, které přijaly zmíněný protokol, si mezi sebe rozdělily emisní kvóty na vypouštění uhlíkových emisí. Vývoj ceny povolenek byl zhruba až do roku 2017 pro podniky příznivý, navíc řady firem se netýkal − menší znečišťovatelé povolenky mít nemuseli. Byl to tedy nástroj poměrně bezzubý, na povolenkách mohly některé firmy dokonce vydělat slušné peníze.

Zejména v posledních dvou letech se však cena emisních povolenek v systému EU ETS rázně mění, v současné době už přesáhla 55 eur na tunu, a růst ceny pokračuje. Jak Evropská unie přitvrzuje ve svých klimatických plánech, tak zároveň zpřísňuje vydávání povolenek, případně je odebírá podle přijatých pravidel z trhu.

Je jisté, že růst cen povolenek má velký vliv na ceny energie. To se nyní kombinuje s inflačními trendy v postcovidové době a mnoha evropským občanům může hrozit energetická chudoba. Kvůli přijímání stále přísnějších klimatických opatření je proto nutné souběžně vytvářet struktury, které energetické chudobě budou bránit, tedy budou nějakým způsobem energii dotovat.

Víc a dráž

Evropská komise 14. července představila další balíček opatření, který má unii pomoci ke splnění klimatických cílů vytyčených pro rok 2030. Od roku 2023 se má působnost systému obchodování s emisemi skleníkových plynů rozšířit také na námořní dopravu. V návrhu je ovšem silnější kalibr: vytvoření druhého systému na obchodování s emisemi, který by zahrnul sektor silniční dopravy a domovního vytápění, tedy oblastí, kterých se zatím povolenky netýkaly.

Energie

Stáhněte si přílohu v PDF

Návrh počítá se zavedením systému od roku 2026. Za monitorování a odvádění příslušného počtu emisních povolenek by byli zodpovědní dodavatelé paliv či tepla, a to na základě uhlíkové náročnosti jednotlivých typů paliv. Náklady na emisní povolenky by tak prostřednictvím ceny paliv a tepla zaplatili koncoví zákazníci.

Je pochopitelné, že z dopadů tohoto balíčku má řada zemí Evropské unie velké obavy. Jedná se především o ty země, kde je nižší kupní síla a vysoké ceny by postihly větší množství občanů. Evropská komise slibuje, že těm, kdo nejtvrdší dopady pocítí, je třeba pomoci. Proto by měla přímo z rozpočtu EU putovat zhruba čtvrtina příjmu plynoucího z druhého systému na obchodování s emisemi do nového sociálně-klimatického fondu. Během období 2025 až 2032 by měly členské státy z tohoto fondu získat až 72 miliard eur. Prostředky by měly plynout přímo do rodin, nikoli však neadresně, ale jako dotace na vylepšení domácností z hlediska spotřeby a užití energie. Legislativu musí následně schválit vlády členských států a Evropský parlament v procesu, který často trvá přibližně dva roky a někdy i déle.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Energie.

Související