Život v naší Potěmkinově vesnici je možná pohodlný, ale chybějí nám na něj stovky miliard

Často se zdá, že žijeme v zemi, která je tak trochu „Potěmkinovým státem“. Máme vlastně skoro na všechno zákony, pravidla a instituce, ale skoro nic nefunguje. Ukázalo se to třeba na začátku pandemie, kdy jsme nejen neměli prakticky žádné použitelné plány (ačkoliv samozřejmě dle pravidel být měly) a úřad, který by měl mít v malíčku data  právě o těchto situacích, je neměl. S těmi, která měl, neuměl pracovat, a dokonce si pohrával s myšlenkou, že je bude utajovat.

Máme již desítky let platící koncepce bezpečnosti na železnici, ale pak se ukáže, že na trati, kde jezdí mezinárodní expres, stačí, když se mašinfíra špatně podívá z okna, a může dojít k tragické nehodě. Máme státní regulaci telekomunikací a zároveň jedna z nejdražších dat na světě. V pandemii jsme občas zavedli významná omezení, v (bohužel nepříliš úspěšné) snaze ochránit aspoň nějaké životy, ale záhy se ukázalo, že nejenže část lidí pravidla ignoruje, ale i to, že stát neví, jak je kontrolovat a vynutit. Máme též mnoho zajímavých koncepcí potřebných reforem vzdělávání, které leží bezpečně na dnech ministerských šuplíků.