V centru Pardubic, v jedné z historických budov, zdobí kanceláře desítky obrazů navěšených těsně vedle sebe. V jedné z místností je dokonce vestavěna kostra depozitáře. Místní podnikatel Martin Chovanec (1986) mezi uměleckými díly žije i pracuje a cítí společenskou zodpovědnost vůči kulturnímu prostředí svého regionu. Umění začal sbírat ve svých třiceti letech a se sbírkou má velkorysé a dlouhodobé plány.

Jak jste se sbíráním umění začal a proč?

Všechno začalo tím, že můj tchán rekonstruoval statek na Vysočině a od svého bratra, amatérského malíře, si nechal namalovat obrazy – krajiny okolí. Zrovna jsme s manželkou kupovali dům v centru Pardubic a říkali jsme si, že by bylo hezké také si ho vyzdobit originálními obrazy. Strýčka jsem oslovil, aby nám namaloval pár obrazů jako dekoraci interiéru, a napadlo mě, že bychom mohli přikoupit také díla profesionálních umělců. To jsem také udělal. Poté jsem začal nakupovat i obrazy do interiéru mé firmy. Když pracuji v oblasti financí a investic, tak to spolu souvisí. Začala tak postupně vznikat sbírka, která má dnes více než 500 děl.

Vzpomenete si, které první dílo profesionálního umělce jste si koupil?

Ano, byl to obraz Žluté moře od Romana Trabury.

V tu chvíli už jste nakupoval se záměrem tvořit sbírku? Měl jste nějaký koncept?

Ze začátku jsem nakupování ještě nevnímal jako budování sbírky. Nejdřív jsem vybavil jednu kancelář, pak další, zhruba po třiceti kusech už bylo jasné, že nejde o jednotlivé obrazy, ale že vzniká určitá koncepční sbírka, která bude mnohem rozsáhlejší.

Mluvíte o kancelářích a firmě – co vlastně děláte?

Vedu coby její zakladatel investiční společnost, která se zabývá finančními obory, od úvěrů přes reality, pohledávky – klasický finanční sektor.

Šlo o spontánní činnost, nebo jste měl nějaký příklad ve svém okolí?

Příklady jsem kolem sebe neměl, jak jsem říkal, impulz vzešel od maleb manželčina strýce. Neměl jsem žádné zázemí ve výchově, nikdo mě k umění nevedl, byla to spíš náhoda. Tehdy, v úplných počátcích, jsem se v umění vůbec neorientoval. Přiznám se, že jsem úplný amatér, neměl jsem žádný teoretický základ a vybíral jsem stylem „líbí–nelíbí“. Dnes ale žijeme v době, kdy se spousta věcí dá najít rychle na internetu. Doba tak před dvaceti lety by mi nenahrávala, asi bych neměl čas chodit po kamenných galeriích, to bych se v množství nabídek utopil. Dnes se naštěstí mohu rychle informovat o každém autorovi, zjistit kontext konkrétního díla. Takže nejde jen o estetiku, jestli se mi obraz líbí, ale také o cenotvorbu, možnost zjistit si cenové relace, zda se neprodává něco předraženého, a tím se vyvarovat investičních chyb.

Jak se liší začátek vašeho sběratelství od dnešního nakupování? Co se změnilo?

Hlavně to, myslím si, že už se orientuji v umělcích i na trhu – jsem schopen u děl posoudit, jestli je jejich cena adekvátní, jestli jde o výhodnou koupi. V tomto směru jsem se hodně posunul. Myslím si, že člověk se ale vyvíjí i z hlediska vkusu. Některá díla, která jsem kupoval na začátku, bych už dnes nekoupil; je to přirozený vývoj asi jako i v jiných oborech, třeba když se učíte pít dobré víno. Zkušenosti mě posouvají dál.

Roman Trabura, Žluté moře, 2012, akryl na plátně, 84 × 146 cm
Roman Trabura, Žluté moře, 2012, akryl na plátně, 84 × 146 cm
Foto: archiv CFIG Arts

Mluvíte o obrazech. Znamená to, že sbíráte jenom malbu?

Primárně ano, sbírka obsahuje i několik soch, ale to je pouze doplněk. Jedná se o starší malbu, současné umění mi není úplně blízké, zvlášť to abstraktní. Ve sbírce mám umění od doby generace před haushoferovci, takže asi kolem roku 1870.

Jak si dnes na trhu s uměním vybíráte? Stále jde o vaše lásky, nebo spíš jen o investici?

Vytvořil jsem nově profesionální pozici ředitelky sbírky a společně vyhodnocujeme kritéria v rámci nákupu umění: jestli jde například o autora, kterého ve sbírce máme a chceme mít, protože nám jeho tvorba připadá zajímavá. Obraz se nám každopádně musí líbit a musí jít zároveň o dobrou investici. Měla by být finančně smysluplná, ale roli hraje i stránka emoční. Pokud se něco do sbírky nehodí, pak třeba dobrá cena nerozhoduje. Obsah sbírky by měl tvořit určitý celek.

Jaké jsou hlavní tematické okruhy vaší kolekce?

Zásadní je krajinářské téma, takže Haushoferova škola, například Chwala, Kirnig, Haubtmann, dále Mařákova škola, máme třeba Panušku, Holuba, Kalvodu a snažíme se nakupovat i meziválečnou avantgardu, zejména skupinu Ho‑Ho‑Ko‑Ko. Nemám ale moc rád moderní a současné umění, ke kterému potřebujete složitý výklad, abyste pochopili, co na obraze je. Umění by mělo něco znázorňovat, sdělovat lidem, a pokud to diváci nejsou schopni pochopit, je to jako vtip, kterému se nikdo nesměje.

Rozumím tomu dobře, že i když by nějaké dílo bylo dobrou investicí, ale vám osobně nesedlo, tak ho nekoupíte?

Záleží na tom, jak moc dobrá investice by to byla. Pokud by možnost zisku na daném díle vysoce převyšovala jeho kulturní přínos pro sbírku, tak ano. Ale čistě z finančních důvodů sbírku nebuduji.

Z jakého důvodu jste zaměstnal ředitelku sbírky?

Cítil jsem, že sbírka potřebuje posunout dál v mnoha ohledech, například co se týká tematických záběrů, které mi třeba nejsou tak blízké nebo se v nich neorientuji. A také z časových důvodů, nemohu se správě sbírky intenzivně věnovat. Chceme zprostředkovávat i prodej umění, organizovat vlastní aukce. A poslední věcí je sbírku prezentovat veřejnosti. Chceme oslovit galerie a komunitu z oboru, abychom naši sbírku dokázali promovat a nebyla jen zavřená. Tato činnost už je poměrně široká, potřebujeme znalce, který bude spravovat, koncipovat, určovat priority a cíle kolekce. Naše nová ředitelka Marie Stochlebová je odbornicí na umění i na investice.

Josef Holub, Lodě na Vltavě, 1913, olej na plátně, 44 × 65 cm
Josef Holub, Lodě na Vltavě, 1913, olej na plátně, 44 × 65 cm
Foto: archiv CFIG Arts

Jaké jsou vaše nejbližší plány?

Oslovovat galerie, dostat do povědomí tuto sbírku a spolupracovat v rámci komunity. To znamená nabízet zápůjčky na výstavy, iniciovat společné výstavy například s Východočeskou galerií, chceme se zapojit aktivně i do vzdělávacích programů pro školy. Druhá věc je organizování aukcí – už jsme absolvovali úspěšně svoji první a na podzim chystáme další. Třetí věc je finále na závěr – vybudovat vlastní galerii, vlastní prostor v Pardubicích.

Martin Chovanec

zakladatel finanční a investiční skupiny CFIG

S podnikáním začínal už na střední škole. První společnosti založil během vysokoškolských studií, jež kvůli rozvoji svých firem z časových důvodů nedokončil. Později získal titul MBA na Institutu CEMI, kde vystudoval obor ekonomika a finanční management.

Společnost CFIG coby fintechový start‑up založil v roce 2013. Postupně z něj vybudoval skupinu, která je aktivní v mnoha oblastech financí, úvěrů či realit a spravuje v aktivech přes miliardu korun.

Je ženatý, s manželkou mají tři děti. Ve volném čase se věnuje rodině, sportu, kultuře či umění.

Jaký bude koncept budoucí galerie?

Všeobecná galerie, kde budou prezentovány různé tematické celky, různí autoři, záleží nám na pestrosti programu, abychom se trefili do vkusu každého. Umím si představit, že by tam částečně byla stálá expozice naší sbírky, která by se obměňovala, a k tomu bychom organizovali krátkodobé výstavy s přesahem do spolupráce s jinými galeriemi.

Chcete program zacílit na region?

Z hlediska laické veřejnosti ano, chtěli bychom místní lidi z Pardubic a okolí víc dostat do uměleckého světa, protože tady neexistují takové možnosti jako v Praze. Co se výstav týká, stojíme o celorepublikovou působnost, sbírka má širší význam. Hodláme ji stále zkvalitňovat a rozšiřovat.

Vy sám navštěvujete galerie?

Rád bych, ale nemám na to úplně čas. Když je někde dobrá výstava staršího umění, jedu se podívat. Vloni jsem navštívil výstavu Z Torbole do Palerma v Hlinsku, zaměřenou na italské krajináře 19. století. Dokonce jsme tam dva obrazy od Haubtmanna zapůjčili. Ta se mi moc líbila.

Stalo se vám, že jste někdy koupil falzum?

Stalo, bohužel. Dílo mělo sice posudek, ale příliš obecný. Tomu se asi nedá vůbec vyhnout, to řeší každý sběratel. Speciálně při nákupech přes internet.

Kde nakupujete umění vy?

Primárně v českých aukcích, přijde mi to nejvíc transparentní způsob.

Proč jste začali sami pořádat aukce? Jaký je váš záměr?

Jsme akciová společnost a vlastníme svoji sbírku, tudíž máme řadu motivací. Sice je asi dost neotřelé, aby sběratel organizoval aukci. Důvodem, proč jsme se pro to rozhodli, je fakt, že sbírka se stále vyvíjí a obměňuje. Stála před námi otázka, jak nakládat s díly, která nechceme nebo nepotřebujeme. Rozhodli jsme se uspořádat vlastní aukci a dražili jsme ze sbírky asi 70 obrazů. Když jsme schopni připravit aukci pro svá díla, tak tuto službu chceme nabídnout i dalším.

Související

Jako finančník navíc vidím v realizaci aukcí velkou příležitost na trhu: dnes je strašně jednoduché dražit po internetu, vstupní a organizační náklady jsou malé, a navíc ušetříme na provizích. A to chceme nabídnout i ostatním, kteří mají zájem dražit svá díla, nepožadujeme totiž prodejní přirážku. Chceme být konkurenceschopní a zároveň přinést něco nového na trh. Když srovnávám prodej nemovitostí, který je daleko náročnější, a marže je přitom jen čtyři pět procent, tak žasnu nad provizemi galerií, jež mají mnohdy desetkrát větší marže.

Mluvíme ale o internetové aukci?

Ano, chceme najít díla, která aukci učiní zajímavou – takže oslovíme menší obchodníky, umělce i sběratele. Jsme schopni připravit aukci za poloviční náklady bez snížení kvality. Myslím, že doba pokročila, nemusíte organizovat a platit prostor a dražit fyzicky, většina aukčních síní je na internetu. Vidím velký potenciál dělat aukce kvalitně, ale levněji.

Jaroslav Grus, Odpočívající vodáci, 60. léta 20. století, olej na plátně, 100 × 130 cm
Jaroslav Grus, Odpočívající vodáci, 60. léta 20. století, olej na plátně, 100 × 130 cm
Foto: archiv CFIG Arts

Není to riskantní?

Nebudeme přijímat cokoli, všechna díla prochází výběrem. Máme limity na kvalitu děl a jejich minimální hodnotu. Co se týká falz, budeme maximálně obezřetní, spolupracujeme se znalci a restaurátory. Chceme si budovat dobrou pověst.

Jaká tedy budou kritéria pro příjem děl?

Budeme přísní, protože nechceme být nějaký inzertní bazar, nabízet cokoli, co se našlo na půdě. První aukcí jsme se přesvědčili, že umíme úspěšně vše zorganizovat sami, dokážeme oslovit dražitele. Nepohybujeme se samozřejmě v kategorii stamilionových děl, ale v řádu desítek, stovek tisíc. Nabízíme mainstream, který galerie obchodují jako spotřební zboží, ale se zbytečně vysokými maržemi.

Které dílo ze sbírky je pro vás srdeční záležitost?

Jak jsem zmínil, mám moc rád haushoferovce a mařákovce, ale také například autory s vazbou na Pardubice ze specifických historických kontextů. Třeba Vacátka, který coby malíř koní k Pardubicím neodmyslitelně patří a velkou část tvorby realizoval zde. Dále Gruse, také Pardubičana, který je podle mě zajímavý a trochu nedoceněný autor, Otu Janečka, rovněž pocházejícího odtud.

Kdo nyní rozhoduje o nákupech? Svěřil jste tento úkol nové ředitelce?

Oba monitorujeme aktuální aukce, já si vyberu díla, která by se do sbírky hodila, a paní ředitelka udělá totéž. Poté se poradíme, svoje tipy porovnáme a většinou se tak na 90 procent shodneme, která díla koupíme a za jakou cenu.

Nakupujete i přímo od umělců?

Ano, ale u současných autorů mi vadí, že je složité se k nim dostat. Někteří mají svoje oficiální stránky s kontaktem, reagují na zájem, jsou blízko svému publiku. Ale pak jsou autoři, kteří jsou schovaní za kurátory, galeriemi, manažery. To budí dojem, že jsou elita, která k sobě nikoho nepustí, na druhou stranu je to pro mě netransparentní z obchodního pohledu.

Investice do umění

Stáhněte si přílohu v PDF

Zahraniční autory nechcete z finančních důvodů, nebo je záměrem pouze lokální sbírka?

Jedním z důvodu mého sběratelství je uchování hodnot, cítím společenskou zodpovědnost. Z tohoto pohledu chceme opravdu české autory a autory ve vztahu k pardubickému regionu.

Jaká je vaše dlouhodobá představa osudu sbírky? Až ji zdědí vaše děti, přál byste si uchovat ji pohromadě?

Je budována s dlouhodobým přesahem, nepočítám s tím, že ji po deseti letech takzvaně zhodnotím výhodným prodejem, to určitě ne. Přál bych si ji vytvářet dlouho, a kam až se jednou dostane, kdo ví. Třeba jednou bude obsahovat 10 tisíc položek a budou k nám jezdit návštěvníci jako do Sovových mlýnů k paní Mládkové.

Takže plánujete z této sbírky v budoucnu vytvořit veřejnou instituci?

Určitě. Jak jsem říkal, cílem je otevřít vlastní galerii, bezplatnou, široce dostupnou, osobní vůči publiku. Nechci, aby byla elitářská, aby se lidé báli vstoupit. To se často stává a myslím si, že si za to umění může částečně samo. Profiluje se tak trochu elitářským způsobem a to bych chtěl svými aktivitami změnit. Pozvat děti, školy, vytvořit edukativní programy, přednášky, setkání s autory. Dnešní umění mi přijde hodně odtržené od reality a to je hrozná škoda.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Investice do umění.

Související