Sbírání současného českého umění má oproti nákupům starších děl jednu podstatnou výhodu: sběratelé se mohou na umělce obrátit přímo a udělat si na jejich tvorbu názor z osobních setkání. Ateliéry se tak stávají místem inspirujících debat, možná i v duchu toho, co kdysi řekl francouzský avantgardní výtvarník Marcel Duchamp: „Nezajímá mě umění, ale umělci.“
Na tuzemský trh s výtvarným uměním v posledních letech přicházejí noví sběratelé a víc než předtím se začínají zajímat o díla žijících tvůrců. Aukce a přímé prodeje sice stále táhnou malby autorů klasické moderny, jakými byli Kupka, Šíma nebo Toyen, ale pozornost se postupně začíná stáčet i na díla současná. Investice do prací ještě neprověřených časem jsou sice riskantní, ovšem vzhledem k nižším cenám se mohou zhodnotit.
Muž středního věku po infarktu
Sběratelé zaměření na současné umění se zpravidla rekrutují z úspěšných profesionálů v různých oborech. Mezi ty největší patří přerovský exekutor Robert Runták, zakladatel skupiny Czech Coal Petr Pudil nebo spoluvlastník skupiny e‑shopů Mall Group Jakub Havrlant. Velkými podporovateli současných umělců jsou i Lucia a Hermann Lettenmayerovi, kteří vedle svého byznysu v developmentu budují jednu z nejrozsáhlejší sbírek v tuzemsku.
Zajímavými menšími kolekcemi se dnes už mohou pochlubit lékaři, vědci, právníci i méně známí podnikatelé. Se sbíráním začali, když si zprvu třeba jen chtěli zkrášlit nový dům nebo pracovnu. To potvrzuje i pětačtyřicetiletý pražský výtvarník Petr Dub, když popisuje typického soukromého sběratele, který se zajímá o jeho díla. „Je to možná stereotyp, ale funguje: muž středního věku, vybudoval firmu, prodělal infarkt a teď začíná brzdit a chce mít čas i na jiné věci než podnikání.“
Dub je sice považován za malíře, ale tradiční obdélníkový obraz v jeho ateliéru nenajdete. Tento umělec spíše prozkoumává hranice malířství, třeba tím, že plátno natahuje přes různé předměty a z obrazu se tak stává jakýsi reliéf čehosi nespatřeného. Také pracuje s malířskými instalacemi, při nichž pojednává celé interiéry galerie. Patří k jedněm z talentů českého umění posledních let. Od roku 2014, kdy vznikl žebříček současných českých umělců do 61 let J&T Banka Art Index, jeho jméno nepřetržitě stoupá a nyní už je na 24. příčce.
Dub je příkladem tvůrce, který se kontaktů se sběrateli nestraní. „Moje věci nejsou úplně jednoduché na vnímání. Mám to štěstí, že se potkávám se zajímavými inteligentními lidmi, kteří mají trpělivost si moji tvorbu nechat vysvětlit, chtějí si ty věci nějak odžít a pak se rozhodnout, zda je zařadí do své sbírky,“ říká.
Podle Duba je to vlastně podceňovaný faktor sbírání: „Mezi sběratelem a umělcem vznikne svým způsobem intimní vztah. V ateliéru je někdo, kdo nejen že se zajímá o moji práci, ale i mě zajímá jeho názor a příběh.“
Dnešní sběratelé se navíc leckdy v umění dobře orientují a sledují i dění v zahraničí. A v poslední době přichází ještě jedna změna. Opatrně se pouštějí i do nákupů „nemateriálních“ děl, kterým se dřív vyhýbali. Zajímají je instalace či videoart. Trend potvrzuje například Milena Dopitová, autorka pracující s videem, fotografiemi, prostorovými objekty, často zpracovávající sociální a genderová témata. „V posledních dvou třech letech sběratelé začali svůj záběr rozšiřovat o objekty a instalace, do té doby to vždy vnímali jako určité riziko,“ tvrdí.
Investovat do umění a jistit se proti výkyvům akcií může každý. Začít lze třeba s tisícovkou
Podobně to vidí i pětatřicetiletý Roman Štětina, jeden z nejvýraznějších představitelů nastupující generace v oblasti videoartu a nových médií. Soukromí sběratelé si od něj koupili první videoart teprve před dvěma lety a od té doby zájem zvolna roste. Dvě Štětinovy videoinstalace byly k vidění v září na čtyřdenní prodejní přehlídce současného umění Art Index Pop‑Up Gallery na pražském Újezdu a obě se obratem prodaly. Překvapilo to i organizátory akce z J&T Banky, jež se snaží zdejší trh se současným uměním rozhýbat.
Citlivé téma
Českému trhu s uměním se obecně daří. Podle dat databáze Art+ dosáhly za 12 měsíců do konce června letošního roku prodeje v tuzemských aukcích historicky nejvyššího objemu: 1,7 miliardy korun. Aukce však táhnou prověřená díla nežijících umělců. Současné umění statistice trochu uniká, protože se prodává více mimo aukce. Klíčovou roli sehrávají buď galeristé, kteří daného umělce zastupují, nebo sami tvůrci, již si domlouvají prodeje napřímo.
A právě role galerií je v Česku citlivé téma. V zahraničí, kde je trh větší a po desetiletí kultivovaný, je běžné, že se úspěšní umělci nechávají zastupovat renomovanými galeriemi. Ty se pak starají o byznys – autora zviditelňují, propagují ho na veletrzích, komunikují s kurátory a sběrateli. Mají výhradní právo na prodej jeho děl a z prodeje vysokou provizi. V Česku si galeristé stěžují, že tento model příliš nefunguje (například pražská galeristka Katherine Kastner před časem v rozhovoru pro BBC). Někteří umělci argumentují, že svá díla umí prodávat lépe sami a že pro ně galerie dělají jen málo, hlavně ve vztahu k zahraničí.
V tomto ohledu je zmíněný Roman Štětina výjimkou. Zastupuje ho výhradně pražský galerista Filip Polanský a jeho Polansky Gallery. „Bez investic tohoto galeristy do mé osoby a mé práce bych nebyl tam, kde jsem,“ říká Štětina. „Pro mě to funguje. Ale chápu kolegy, kteří výhradně zastupovaní nejsou. Je pochopitelné, že když si úspěch umělec odpracuje sám, nevidí pak důvod, proč by měl galerii dávat polovinu zisku z prodaného díla.“
Někdy je sběratelům přece jen bližší s umělcem komunikovat napřímo. To podle svých slov preferuje také Štětina, ale i v těchto případech se dělí o příjem z prodeje s galerií. Rovněž Milena Dopitová byla více než deset let výhradně zastoupena galerií Polansky, ale spolupráce se letos v červnu uzavřela. Umělkyně říká, že si už může dovolit se na trhu s uměním reprezentovat sama. „Komunikace se sběrateli pro mě bude nová zkušenost, na kterou si teprve zvykám,“ říká.
Dopitová je kromě českých státních a privátních sbírek (Runták, Lettenmayerovi) zastoupena i v newyorském Brooklyn Museu nebo v Carnegie Museums v Pittsburghu. Kromě jiných akcí na příští rok připravuje i samostatnou výstavu v Palais des Beaux‑Arts (Bozar) v Bruselu u příležitosti českého předsednictví EU.
Pečovat o sběratele
Stáhněte si přílohu v PDF
Umělci o své sběratele v rámci možností pečují. Hlavně ti, kteří vzali obchodní stránku věci do svých rukou. Nejenže jsou dveře jejich ateliérů otevřené návštěvám, ale také zvou své podporovatele na debaty, křty katalogů či vernisáže (tam na ně ale zpravidla nemají čas).
„S každým z mých sběratelů se v průběhu roku snažím alespoň jednou vidět, bez ohledu na výstavní projekty,“ říká Dub, který se o prodeje stará sám. V tuzemsku podle něj nejlépe funguje „referenční marketing“ – nový zájemce o koupi díla k němu přijde proto, že jiné jeho dílo viděl u známého doma nebo ve sbírce.
„Model exkluzivního zastupování vybrané stáje umělců je u nás opravdu nefunkční,“ míní Dub. Podle něj je důvodem mimo jiné to, že někteří galeristé mají „pošramocenou pověst“, neboť si libovolně hrají s cenami, bez vědomí autora. A v umělecké branži se nic neutají.
Sběratelé se ale s umělci chtějí setkávat ještě z jiného důvodu. „Já za sběratelstvím vidím i jiný typ zážitku,“ říká Dub. „Samozřejmě že si lidé kupují umělecká díla taky kvůli investici nebo že chtějí udělat dojem. Ovšem v galerii se nikdy nedá zažít to, co zažívám se sběrateli v ateliéru – ty krátké nebo i mnohaleté interakce při diskusi o umění jsou nepřenosné. A umění nakonec není nic jiného než komunikace.“
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Investice do umění.
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.
- Veškerý obsah HN.cz
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Ukládejte si články na později
- Všechny články v audioverzi + playlist
