Výzvy severu jsou neuvěřitelné

„Nedávno jsem měl sraz s profesorem Janem Jehlíkem, který byl v 90. letech hlavním architektem Ústí nad Labem. Sleduje mé aktivity na severu a ptal se mě, jak to tam vydržím. Jsem tam totiž trochu osamělým střelcem,“ říká Ondřej Beneš, architekt a docent na Fakultě architektury ČVUT v Praze o svém působení ve funkci městského architekta Děčína a krajského architekta Ústecka.

Bez teoretického a filozofického zázemí a spolupráce a debat s kolegou Oldřichem Ševčíkem by to prý „nedal“. Ovšem díky svému založení, kde zdůrazňuje pojmy jako zakotvení a domov, může na severu Čech hledat cestu, která mu připadá smysluplná. Přitom na kraji působí už tři čtvrtě roku bez smlouvy.

Jak se pražský architekt stane městským architektem Děčína a krajským architektem Ústecka?

Vyzval mě tehdy kolega Petr Lešek, přihlásil jsem se do výběrového řízení a to jsem vyhrál. Máme dlouhodobé rodinné vazby s rodinou Sýkorových v Lounech, kde moje žena pracovala, ještě když žil malíř Zdeněk Sýkora. Vazbu jsem měl i na jednoho z nejúspěšnějších děčínských podnikatelů, Valdemara Grešíka. Koncem 80. let jsem měl jako středoškolák problémy s mandlemi a on mi, coby vojín absolvent, pomáhal. Pamatuji si Děčín z 90. let, to město nevypadalo hezky, na zámku byly ještě nápisy azbukou po Sovětské armádě. Jinak to byl pro mě totální ústřel. Postupně jsem se dostal k celému kraji a nakonec se nám podařilo s Janem Štefanem z občanského sdružení Děčínské fórum, se kterým jsem chodil na krajský úřad za doby vlády KSČM, SPD a ČSSD, prosadit pracovní skupinu Krajský architekt. Tito politici věděli, že tak, jak to dělali doteď, už to dál nejde.

Jste první a jediný „architekt kraje“ v Česku. Na svém blogu píšete: „Jednou z důležitých kompetencí krajského architekta by vedle plnění zadaných úkolů měla být především vlastní iniciativa a vize.“ Jaká je vaše vize Ústecka?

Když to zjednoduším, jsou zde dvě roviny. Naplňování konkrétních požadavků a zadání ze strany samospráv a soukromých subjektů a role architekta‑urbanisty, který v tom dělá pořádek. Vize je pak pro mě poskládání všech důležitých věcí, jež v kraji jsou k dispozici, způsobem, který je zpřehlední. A ukáže přirozeně další krok a cestu, již může většina obyvatel vnímat jako smysluplnou, která není nařízena odněkud z nebeské výšiny. Na Ústecku je zásadní intuitivně odhadnout, co by se z tohoto kraje při odchodu od uhlí mělo stát. Určitě bude nezbytné odvést množství koncepční, projekční i participační práce. Mostecká pánevní oblast, to je více než 1100 kilometrů čtverečních postižené oblasti, kde byly doly, výsypky a elektrárny. Jen „nekrajina“ dolů mezi Chomutovem a Mostem má nějakých 40 až 50 kilometrů čtverečních. Důležitá je také rovina zapojování, aby lidé měli pocit, že to, co tu vzniká nebo bude vznikat, je náplní jejich života.

Architekt Ondřej Beneš

Foto: HN – Václav Vašků

Je tam stále cítit, že jste v Sudetech?

Pocházím z Tábora, rodiče ze Sedlčanska, kontrast těchto dvou krajin a Ústecka je obrovský. Na druhou stranu ale výzvy severu jsou neuvěřitelné. Jeho monumentalita je úžasná. Oproti Liberecku je Ústecký kraj architektonicky chudší, i když třeba objekt Repre v Mostě od Mojmíra Böhma a jeho kolegů je kvalitou na evropské úrovni. Svou práci tam tedy beru jako výzvu i v kontextu toho, co nás v 21. století čeká: sucha, problémy s energetikou nebo odchod od uhlí. Společenské změny spojené s odchodem od uhlí budou obrovské, a proto architekti, urbanisté i krajináři mohou na severu mnoho vykonat. Nikde jinde v Čechách není tak velká oblast, která by v takové šíři potřebovala založit, znovu vybudovat. Dá se tam hodně získat, ale i hodně ztratit.

Co bylo vaším prvním krokem ve funkci krajského architekta?

Založil jsem blog, kam jsem dal všechny zápisy z přípravných jednání a průběžně tam nahrávám texty, prezentace, studentské práce. Založil jsem i facebookové stránky. Dobrá komunikace a přehlednost jsou základ. Jinak v současné době nemám na kraji žádný úvazek. Nynější vedení nějak neví, jak mě tam uchopit. Ona ta pozice sama o sobě je těžko uchopitelná, jinde v Česku není. Vedu to tam trochu jako one-man show a průzkum bojem. Spolupráce s vedením kraje ale probíhá po loňských krajských volbách mimořádně intenzivně. Podařilo se nám připravit jediný krajský strategický projekt do Fondu spravedlivé transformace. Nazvali jsme ho Transformátor, aby vyjadřoval, co od něj očekáváme – přechod do doby pouhelné. Má čtyři pilíře. Zjednodušeně řečeno: práci s daty, komunální energetiku, podporu malého a středního podnikání a nakonec plánování krajiny, sídel a rekultivací. A právě tento čtvrtý pilíř do procesu transformace kraje přináším já.

Veřejnost mohla letos zaznamenat Ústecko ve spojení s mezinárodní soutěží na revitalizaci jezera Milada. Jak moc je taková soutěž pro kraj důležitá?

Vnímám ji jako extrémně důležitou. Od 50., 60. let, kdy se tu zakládaly největší povrchové lomy, je to poprvé, kdy se po jejich vytěžení, zatopení, doplnění ornice a zeleně komplexně řeší jejich návrat do struktury osídlení, krajiny. To vše s těmi nejlepšími zkušenostmi a znalostmi počátku 21. století, které jsou ve světě k dispozici. Neznamená to, že by všechny ty mostecké dromy (hypo‑, auto‑, aqua‑) byly špatně. V 60. letech jsme i v rámci Evropy byli velmi dobří. Jen je třeba navázat ztracenou nit. 

Takto velkých míst v civilizované Evropě, kde se něco nově zakládá, není příliš. Teď je důležité, aby se tento přístup uplatňoval také u dolů dále na západ, kde se většinou ještě těží, až ke Kadani. Moc bych obdobnou soutěž přál jezeru Most, aby se přes hradbu Ervěnického koridoru spojilo s městem. Jezero je od něj v docházkové vzdálenosti, ale k systematickému budování výhodného a obytně přívětivého města krátkých vzdáleností tu stále nedochází. Dalším lomem, který v krátké době ukončí svou činnost, je ČSA, i zde by mělo vzniknout jezero. Také tady bychom měli hledat a tvořit celkový layout rozlehlého území od Chomutova po Most spíš než řešit technické parametry jezera a výši jeho hladiny.

Umí se města na Ústecku domluvit, pokud jde o architekturu, urbanismus a veřejný prostor, nebo je zajímají spíše jejich parciální zájmy?

Centrum Ústeckého kraje není přirozené. To není jako Liberec pro Liberecký kraj nebo Karlovy Vary pro Karlovarský kraj. Přirozeným kulturním centrem jsou tam Teplice, ale zeptat se obyvatele Mostu, zda vnímá Ústí jako „hlavní město“, to už trochu skřípe. Jedním z velkých témat tu je proto vyvažování priorit v rámci celého souměstí. Vždyť zde jsou pár desítek kilometrů od sebe velká města jako Most, Chomutov, Teplice. Možná i proto je domluva mezi městy na Ústecku stále problematická. Když jsem nastoupil do Děčína, nebylo obvyklé, aby se vedoucí představitelé Děčína a Ústí vůbec setkávali. Je třeba tam udělat strašnou spoustu práce ve smyslu otevírání se. Doly od sebe tamní města oddělují, ale je nezbytné, aby si tato města v krajině po těžbě našla svá místa, aby si obrazně řečeno přes ty odosobněné důlní jámy podala ruce.

Jaké možnosti k životu má architektura v „zanedbaných“ lokalitách?

Zásadní. Už jen uchopení osídlení tak, že vylidňování měst není špatné, ale hodnotově to obrátit. Když se města smršťují, zvětšuje se obytný fond, veřejné prostory a podobně. Lze čerpat ze zkušeností v sousedním Německu 90. let nebo z Belgie.

Co nejdůležitějšího aktuálně v Děčíně řešíte?

Připravujeme soutěž na revitalizaci Labského nábřeží naproti zámku, na opravdu velkou soutěž řešící komplet děčínská nábřeží a jejich vazby s městem nebyla dosud politická vůle. Nyní bych tak rád, abychom prověřili i další, větší kus nábřeží a jeho vazbu na město v případě, že bude pod Děčínem realizovaný jez, s nímž všechny úpravy nábřeží musí počítat. Kousek od centra proti proudu je patrně největší česká loděnice. V současnosti jednáme s majitelem, který zejména z ekonomických důvodů uvažuje o její proměně na velký obytný komplex s přístavem a zázemím pro malá plavidla. Může tak dojít k významnému impulzu rozvoje a sjednocení pravého děčínského břehu.

Česká cena za architekturu

Stáhněte si přílohu v PDF

Děčín je vlastně dvojměstí: Děčín na pravém břehu, Podmokly na levém. Jiná města na řece jsou organicky oběma břehy srostlá, Děčín ne. Jaká specifika má město rozdělené řekou?

Nejpřirozenějším společenským prostorem Děčína jsou pro mě jeho nábřeží. Ta mají potenciál udělat město jedním. Proto jsme v roce 2018 vypsali architektonickou soutěž na návrh lávky pro pěší a cyklisty, proto teď běží příprava soutěže na nábřeží. Prostorová vazba města, zaklesnutého na rozhraní Labských pískovců a sopek Českého středohoří, koncentrovaná do centra vazbou zámku a Pastýřské stěny rozdělené monumentálně procházejícím Labem, je jednoznačná. Děčín je svými prostorovými kvalitami, historií, těsnou vazbou na přírodu místem, kde je příjemné žít. Ovšem aby se tyto možnosti do všech důsledků projevily, je ještě mnoho práce. Jak se říká, nejlepší práce městského architekta je taková, když si jeho zásahy ani neuvědomujete, když prostě nemáte potřebu si na něco stěžovat. Myslím, že jak v Děčíně, tak v kraji nás v tomto ohledu čeká ještě mnoho výzev.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Česká cena za architekturu.