Na konec uhlí v teplárnách jsme připraveni, říká šéf ČEZ ESCO Kamil Čermák

Energetika musí zapomenout na starou válku centrálních a decentrálních hráčů. Je třeba zachovat výhody centrálního zásobování teplem, ale doplnit ho kogeneračními jednotkami, solárními panely a tepelnými čerpadly. V takovém komplexu je byznys schopen přežít, říká generální ředitel ČEZ ESCO Kamil Čermák.

Zákazníky ČEZ ESCO jsou firmy a veřejný sektor. Pozorujete mezi nimi v době rekordních cen elektřiny a plynu zvýšení zájmu o energetické úspory a vlastní obnovitelné zdroje energie?

Větší poptávku zapříčinila už pandemie covidu‑19. Například mezi nemocnicemi, jejichž finance byly těžce zasaženy, vidíme výrazný zájem o energetické služby se zárukou (tzv. EPC kontrakty, při kterých se náklady projektu postupně splácejí z peněz uspořených za energie – pozn. red.). Dlouhou dobu to nebylo možné, ale dnes už lze EPC spojit s dotací, takže se například právě nemocnice mohou pustit do komplexní rekonstrukce, kterou by si jinak nemohly dovolit.
Také školy musely v poslední době vynaložit značné částky, a zároveň na ně dopadají důsledky vlny zateplování z 90. let, po které řada školních budov doslova přestala dýchat. Z pohledu dnešních požadavků na větrání nebo osvětlení už dávno nevyhovují, a tak přichází čas na jejich další renovaci, která bude kvalitnější. Nárůst poptávky tedy registrujeme už delší dobu.

Platí to i pro průmyslové firmy?

V poslední době je cítit větší zájem ze strany velkých provozů, jako jsou železárny, které mají zájem dekarbonizovat svou výrobu a ušetřit na energiích. V současné době komunikujeme s Třineckými železárnami nebo U. S. Steel v Košicích, u kterých jde o projekty za miliardy korun. Překlopit jejich prvovýrobu z uhlí na elektrické obloukové pece je technologicky velmi náročná operace, ale i takové firmy se začínají ozývat.

Kdybychom odhlédli od současné energetické krize nebo pandemie, co jsou dlouhodobé faktory, které na tuto změnu tlačí?

Jak jsem zmiňoval, u veřejné sféry tento posun dlouho blokovala legislativa. Vlastně i dnes ještě platí, že podle zákona o státním rozpočtu jsou EPC kontrakty skrytým zadlužením státu. Takže šéf univerzity nebo nemocnice, který se rozhodne pro energeticky úspornou renovaci budovy, musí dostat výjimku ministerstva financí, aby nebyl popotahován, že zadlužuje stát. To je absurdní, ale alespoň došlo k nějakému posunu. A díky možnosti spojit EPC s dotací se nastartovala řada projektů.

Ve firemní sféře je pak ideálním příkladem Škoda Auto, která chce být ve své výrobě do roku 2025 uhlíkově neutrální. To například znamená, že její podniková elektrárna nahradí uhlí biomasou a automobilka bude mít na střechách všech svých závodů instalovanou fotovoltaiku. Hlavní roli v tom hraje přístup vlastníka, který má zájem se dekarbonizovat a šetřit výdaje za energii. Firemní sféra si náklady přirozeně vždy hlídá více než veřejný sektor. Tato poptávka zatím rostla plíživě, ale dostala velký náboj s evropskou Zelenou dohodou. Ta stojí na snížení emisí CO₂, zvýšení podílu obnovitelných zdrojů a zvýšení energetických úspor. Právě na tu poslední oblast jsme v Česku trochu zapomínali. Jsem proto rád, že se na úspory energie chce podle koaliční smlouvy zaměřit i nová vláda.

Zvýšení cíle energetických úspor v klimatickém balíčku Fit for 55 (cíl EU snížit emise alespoň o 55 procent do roku 2030 – pozn. red.) je ale dost ambiciózní. Když Česko zatím nedokázalo plnit dosavadní cíl, nebude to problém?

Přiznejme si ale, že základna, ze které startujeme, je poměrně nízká. Potenciál pro úspory tady rozhodně je. Podle materiálů ministerstva průmyslu ve více než třech čtvrtinách veřejných budov v Česku neplní ani původní standardy energetické náročnosti, natož ty, které přicházejí. To jsou tisíce škol, nemocnic nebo radnic, takže se tím otevírá obrovská příležitost. Navíc to může být zásadní faktor pro restart ekonomiky po covidu. Renovace budou provádět české firmy a ty úspory zůstanou v Česku. Na projekty lze čerpat i podporu z Modernizačního fondu a dalších dotačních programů. Takže to vnímám jako další impulz.

Když jsme u peněz, očekává se, že na ozeleňování budou vyvíjet velký tlak banky. Především díky taxonomii, která určí, jaké projekty lze považovat za udržitelné a měly by dostat šanci na výhodné financování. Vnímáte, že ten tlak už v praxi funguje?

Určitě. Je to nesmírný tlak, který cítí nejen energetické firmy. My jsme nedávno podepsali dohodu s Komerční bankou, že budeme poskytovat fotovoltaiku jako službu bez nutnosti vstupní investice. S projektem Fotovoltaika za korunu máme velké ambice a v zásobníku máme už velké projekty s šesti nebo 10 MW instalovaného výkonu. I takovými způsoby banky tlačí na dekarbonizaci ekonomiky, což je fajn. Pak jsou s taxonomií samozřejmě spojeny citlivé otázky, jako je budoucnost plynu. Česko jako stát skutečně potřebuje, aby se na evropské úrovni jako bezemisní zdroj uznalo jádro. Minimálně po nějakou dobu ale potřebujeme také zemní plyn. Především kvůli transformaci teplárenství. Centrální zásobování teplem (CZT) má jako varianty biomasu nebo spalování odpadu, ale klíčovou roli sehrává právě plyn. Ten ale potřebujeme třeba i pro kogenerační jednotky.

Které by v řadě případů nahradily centrální soustavy zásobování teplem, pokud by se začaly rozpadat.

CZT je potřeba zachovat. Ale někteří jejich provozovatelé se ve svých strategiích dlouhodobě nepřipravovali na decentralizovaná řešení a věřili, že se vždy podaří vyjednat nějaké výjimky pro uhlí. Ti dnes mají malér. Proti tomu je jediná medicína: zapomenout na staré paradigma a podívat se na celou věc z pohledu zákazníka. Přestat vést tu starou válku centrální a decentrální energetiky a zachovat sice výhody centrálního zásobování, ale vhodně ho doplnit kogeneračními jednotkami, solárními panely nebo tepelnými čerpadly. V takovém komplexu je pak byznys schopen přežít a hledat příležitosti.

Vidíte v tomto smyslu jako významnou příležitost rozvoj energetických společenství, který by měl umožnit chystaný nový energetický zákon?

Příležitost v tom vidíme, ale je pravda, že rozvoj by měl být skutečně nejprve podpořen legislativou. Nezapomínejme také na stabilitu celé soustavy. Té se mimochodem i z pohledu kogeneračních jednotek aktivně věnujeme a spolupracujeme s ČEPS na službách výkonové rovnováhy. Pro nás je to samozřejmě byznysová příležitost, ale také je to signál pro ČEPS, že subjekty decentrální energetiky chápou, že soustava musí být dobře řízena, aby fungovala jako celek. Proto by i energetické komunity měly zapadat do celkové koncepce.

Na přechod k plynu mohou teplárny čerpat prostředky z Modernizačního fondu, ale vypadá to, že jim na to zbývá jen pár let. Stihnou všichni připravit své projekty?

Když se podívám do domácí kuchyně, tak ČEZ má transformaci tepláren připravenou. Chceme od uhlí v teplárnách odstoupit do roku 2030 a skupina na to má připraveno 30 až 40 miliard korun. Je pravda, od některých dalších provozovatelů CZT slyšíme panické hlasy. Nevím, do jaké míry je to snaha o dramatizaci situace a do jaké míry je to přiznání, že nečekali tak rychlou změnu paradigmatu. Díky tomu, že máme teplárny i ČEZ ESCO, se ale můžeme na celou věc podívat komplexně. Je to, asi jako když se bývalí telefonní operátoři tak dlouho báli mobilů, až si řekli, že je lepší si mobilního operátora pořídit a pracovat v symbióze vůči zákazníkovi.

Může časem zemní plyn ve vytápění nahradit vodík?

V našich kogeneračních jednotkách jsme už teď schopni spalovat 20 procent vodíku. Nyní se už pilotují technologie, které umožní spalovat 80 až 100 procent. To už by byl velký skok, který by umožnil bezemisní provoz a jsem optimistický v tom, že by to fungovalo i v provozu velkého teplárenství. Proto si myslím, že zemní plyn je skutečně tranzitní médium a časem najdeme řešení, jak ho opustit.

Článek byl vydán v rámci speciálního projektu o Teplárenství a zelené energetice EU, který vznikl ve spolupráci se skupinou ČEZ.