Transformace na bezemisní technologie je pro nás velká příležitost

Evropská unie si pro obnovu ekonomiky po koronavirové pandemii zvolila „zelenou cestu“. Alois Míka, senior energy expert ve společnosti ČSOB Advisory, věří, že bude úspěšná.

Nebylo by v současné situaci jednodušší rozvoj „zelených“ technologií zvolnit a soustředit se nejprve na oživení ekonomiky?

Ke stavu před rokem 2020 se už stejně nedá jednoduše vrátit. Ekonomiku je třeba modernizovat a podpora „zelených“ technologií a především odklon od energetiky založené na fosilních palivech bychom měli brát jako příležitost, jak toho dosáhnout. Už teď vidíme, že tempo změn nezvolňuje, ale naopak roste. To se projevilo i v tom, že se změnil klíčový milník na cestě k evropské uhlíkové neutralitě v roce 2050. Zatímco původně se předpokládalo, že si v roce 2030 vystačíme se 40procentním snížením emise skleníkových plynů oproti roku 1990, nedávno Evropa tento závazek přehodnotila na 55 procent.

Jsme schopni to zvládnout? Řada důsledků prosazovaných opatření spočine na bedrech podniků, které se s tím budou muset vyrovnat…

Určitě se jedná o výzvu takového rozsahu, jaké jsme za svého života dosud nemuseli čelit. Ale pravděpodobně jako lidstvo nemáme na výběr. Klimatické změny jsou reálným nebezpečím a důsledky by mohly být obrovské – od migrace obyvatel, vzestupu hladiny oceánu, extrémního počasí až po neúrodu a další ekonomické ztráty. Náklady na transformaci a zavádění nových technologií samozřejmě budou obrovské a je zřejmé, že se firmy bez veřejné podpory neobejdou. EU si je toho vědoma a rozšířila pomoc ze strukturálních fondů o další zdroje – jen Česko má přislíbeno více než bilion korun pomoci a podstatná část z těchto prostředků bude směřovat právě na podporu zelených technologií a snížení závislosti na fosilních palivech. Evropa v tom není jediná, podobně ambiciózní plány mají například i Spojené státy. Na druhou stranu tato transformace představuje obrovskou příležitost s očekávanými výnosy. 

Nejsou právě náklady na podporu obnovitelných zdrojů příčinou současného nárůstu cen energií?

Současné ceny ovlivnila především situace obchodu se zemním plynem. Ten je sice také fosilním palivem, ale na rozdíl od uhlí produkuje na jednotku vyrobené elektřiny poloviční množství oxidu uhličitého, a proto se na přechodnou dobu stává klíčovou surovinou při odklonu od uhelné energetiky. Po loňské zimě zůstaly zásobníky zemního plynu prázdné a s jejich naplněním se čekalo na pokles cen v létě. K tomu nedošlo, zásobníky zůstaly prázdné a Rusko – jako hlavní dodavatel zemního plynu pro Evropu – omezilo dodávky na spotový trh, a to způsobilo rozhodující tlak na cenu energií. Z toho by se dal vyvodit naopak závěr, že podstatný vliv na růst cen mělo nikoli naše zelené směřování, ale naše závislost na fosilních palivech. Třeba v Česku činí podíl fotovoltaiky na výrobě elektřiny jen asi tři procenta, ostatní obnovitelné zdroje mají rovněž malý podíl. Pokud by náš podíl získávání energie z těchto zdrojů byl vyšší, třeba třicetiprocentní, byla by naše pozice podstatně lepší.

Myslíte si, že ceny energií mají šanci opět poklesnout?

Ano, dá se očekávat pokles ze současných extrémně vysokých cen. Zároveň však platí, že doba levné energie skončila. Fosilní paliva se budou omezovat, a to nejen z administrativních důvodů, ale i tržních. Těžební náklady i environmentální problémy fosilních paliv rostou. Jednu dobu se zdálo, že novou nadějí je břidlicový plyn, ale řada států se nakonec do jeho těžby ani nepouští – právě kvůli rizikům dopadu na životní prostředí.

Nemůže být jednou z cest rozvoj jaderné energetiky?

Na využívání jaderných elektráren není zatím jednotné stanovisko. Formálně jde o bezemisní zdroj, ale diskutuje se o bezpečném dlouhodobém uložení jaderného odpadu. Jaderné elektrárny se v Evropě provozují přes padesát let a za tuto dobu se podařilo postavit jediné trvalé úložiště jaderného odpadu, a to ve Finsku. Evropa je v oblasti jaderné energetiky rozdělená, z velkých ekonomik na jádro spoléhá třeba Francie a podobně i Velká Británie, která začala s odklonem od uhelné energetiky mezi prvními. Naopak zase Německo provoz jaderných zařízení razantně ukončuje. Podstatnou překážkou budování klasických jaderných elektráren jsou také vysoké investiční náklady, kvůli nimž se dnes prakticky nedají stavět bez veřejné podpory. Dalším problémem je doba výstavby, která se počítá na desetiletí.
Nadějí by v tomto směru mohly být malé modulární zdroje, které by se bez gigantických investičních nákladů obešly. Na jejich vývoji se intenzivně pracuje, zajímá se o ně ostatně i náš ČEZ. To, zda a jak se budou využívat, ale bude záviset mimo jiné na tom, jestli se jaderná energetika oficiálně zařadí mezi zelené technologie, nebo ne – to je zatím předmětem intenzivního vyjednávání.

Co nám tedy v zelené tranzici nejvíce pomůže?

Myslím, že to bude obecně technologický pokrok. Do vývoje obnovitelných zdrojů energie se dávají globálně obrovské prostředky a věnuje se mu značná kapacita vědecko‑technické komunity. To se nutně musí pozitivně projevit a právem můžeme očekávat, že nám pomohou technologie, které na své objevení teprve čekají nebo jsou zatím v plenkách. Masivní podpora také nutně vede k tomu, že nové technologie se stanou dostupnějšími, vylepšují se výrobní postupy, dochází k úsporám z rozsahu. Dobrým příkladem je fotovoltaika, která se rozběhla právě díky široké globální podpoře. Její cena za posledních deset let klesla o 80 až 90 procent a je reálný předpoklad, že ještě v této dekádě bude elektřina ze slunce lacinější než ta, která bude vyrobena z uhlí nebo plynu. Podobný vývoj může sledovat třeba elektromobilita, v některých zemích – sice zatím se zahrnutím veřejné podpory – elektromobily už v provozních nákladech konkurují konvenčním automobilům. V obou uvedených případech se může stát, že trh předběhne termíny, které si stanovili politici. Produkce elektřiny z uhlí i výroba automobilů se spalovacím motorem mohou skončit dříve, než je plánováno – prostě proto, že jejich bezemisní alternativy budou výhodnější ekonomicky.

Říkáte, že přechod na „zelenější“ technologie přináší pro byznys nové příležitosti. Podívejme se na to obráceně – jaká jsou rizika, když firma na takovou cestu nenastoupí?

V první řadě může mít problémy s financováním. Banky už dříve identifikovaly klimatické změny jako systémové riziko, a to se projevilo v jejich úvěrové politice. Třeba celá naše bankovní skupina KBC už nefinancuje projekty, které spočívají na těžbě nebo zpracování uhlí. Je tu i další tlak – na využívání ekologicky šetrných postupů se hledí jako na formu společenské zodpovědnosti. A majitelé, akcionáři, zaměstnanci a klienti bank a dalších finančních institucí, jako jsou penzijní fondy nebo investiční společnosti, se zajímají nejen o to, jaké jsou výnosy, ale také do jakých projektů daná instituce investuje.

 Podobně se budou zajímat i zákazníci, pro které je už nyní důležitá společenská zodpovědnost firem, od kterých nakupují. Stejně jako dnes odmítají zboží založené na dětské práci nebo třeba oděvy vyrobené z pravých kožešin, zítra pro ně může být stejně důležitá uhlíková stopa, kterou za sebou zanechává výrobce. To může ovlivnit celý odběratelsko‑dodavatelský řetězec, protože i obchodní partneři se mohou začít ptát: „Jak byla vyrobena ocel pro plechy, které chci od vás koupit, nebo jak ekologická jsou auta, kterými rozvážíte mé zboží?“ Manažeři často uvažují v mantinelech nákladů a výnosů a uvedené faktory je obtížné zatím ohodnotit finančně. Přesto je nutné je uvážit a rychlost těchto změn možná mnohé překvapí.

Můžete dát firmám nějakou obecnou radu, jak se zachovat, aby budoucími změnami prošly úspěšně?

Především by každý podnik měl uvážit rizika, která pro jeho byznys může přinést změna klimatu a s tím související ekonomická, administrativní a legislativní opatření. Jaké jsou v tomto ohledu pro ně příležitosti nebo jaká mohou přijmout opatření či uskutečnit investice, které jejich odolnost zvýší a zlepší jejich postavení na trhu. My jako banka jim v tom můžeme velmi pomoci, naše role se neomezuje pouze na financování, ale jsme připraveni poskytnout i strategické poradenství.