Staňte se dobročinnými Ježíšky

Pokud bychom chtěli o nějakém projektu říci, že má srdce, duši i příběh, byl by to ten s názvem Daruj hračku. Vánoční akce, která je pořádána ve prospěch lidí se sociálním, mentálním, smyslovým i fyzickým handicapem, byla u nás vůbec první svého druhu a za čtyřiadvacet let přinesla radost téměř 52 tisícům dětem a klientům ze 158 domovů a zařízení z celého Česka. Jen loni se v ní například podařilo sehnat dárky v hodnotě více než sedm milionů korun.

Za projektem stojí bývalý házenkářský talent Pavel Klempíř, který měl po úrazu páteře, jenž se mu stal při nedovoleném zákroku během zápasu, štěstí, že začal vůbec znovu chodit. Své sportovní sny si poté plnil jako úspěšný trenér a později založil i společnost pojmenovanou po značce invalidních vozíků − Tango. Ta mimo jiné pomáhá nasměrovat znevýhodněné lidi zpět do života, protože manažery všech jejích společensky významných projektů jsou lidé na invalidním vozíku.

I drobné zklamání ke svátkům patří

Jednou z jejich úspěšných akcí je právě i Daruj hračku, v níž si děti a klienti, kterým nemá kdo či jak splnit jejich vánoční přání, to své namalují. Na webu projektu si pak lidé mohou vybrat jedno z těchto přání a splnit ho. „První ročníky ale probíhaly jinak − takzvaně co kdo dal. Při třídění se vyhazovaly kontejnery tak strašných věcí, že byste si na ně vzali rukavice a pláštěnku. Oni si totiž lidé řeknou, že jsou to chudáci, že jim rozbité a špinavé věci ještě poslouží. A tak pošlou autíčko bez koleček nebo děravou kabelku s posmrkaným kapesníkem uvnitř. V prvních letech bylo na vyhození 83 procent doslova hnusu. Dneska, díky tomu, že jsme tvrdí, je to 0,72 procenta a máme jen 1,83 procenta přání, která jsou splněna jinak, než si je dítě namalovalo,“ říká Klempíř.

Staňte se dobročinnými Ježíšky

Mezi dárky se každoročně objeví i ty, které mění životy, jak tomu bylo třeba u desetiletého neslyšícího chlapečka, který si přál fotoaparát. „Dárce byl profesionální fotograf, který se navíc s dětským domovem dohodl, že bude během roku chlapci s focením radit. Další Vánoce si ho pak vzal na Ježíška k sobě a o rok později už u něj měl nový domov,“ vypráví Klempíř a dodává, že Daruj hračku je opravdu o životě. „Je neskutečné, že to „zhvízdal“ jeden chodící a pár lidí na vozíku, kteří sami byli v situacích, kdy by si o ně nikdo neopřel kolo,” říká bývalý házenkář, který s kolegy prý vymyslel mechanismus, díky kterému se nestane, že by obdarované dítě šlo, dárek prodalo a za peníze si koupilo třeba cigarety.

Podle Klempíře prý také neexistuje přání neskromné. „Vánoce jsou od toho, abychom měli sny, a pokud je náhodou Ježíšci splnit nezvládnou, tak i drobné zklamání k tomu všemu přece patří.”

Krabice od bot

Další předvánoční událost, díky které měly loni u stromečku úsměv na tváři desetitisíce dětí ze sociálně slabších rodin, nízkoprahových zařízení a azylových domů, letos odstartuje už pojedenácté. A to přitom projekt Krabice od bot vznikl jako spontánní akce evangelického faráře Mikuláše Vymětala, který v době nepokojů ve vyloučených lokalitách přišel s nápadem přinést do vypjatých situací něco hezkého. „Mikuláš tehdy obcházel farnosti a vyprávěl jim o projektu, v němž děti za pomoci svých rodičů naplní krabici novými nebo zachovalými věcmi, které už nepotřebují, ale druhým by udělaly radost. Tenkrát se, převážně v Praze, vybralo okolo pěti stovek krabic, které jsme společně naložili do auta a jeli je rozdávat k Mostu a Ústí,“ vzpomíná Ivo Mareš, tiskový mluvčí Krabice od bot a organizace Diakonie, jež před šesti lety nad projektem převzala záštitu.

Od prvního ročníku se ale projekt rozšířil z hlavního města na 130 sběrných míst po celém Česku a z počátečních 500 krabic už bylo loni více než 51 tisíc balíčků, které se musely převážet 614 plně naloženými kombíky. Přestože je projekt už třetím rokem největší tuzemskou vánoční sbírkou, zahrnout i děti z dětských domovů zatím organizátoři neplánují. „Jde nám především o ty, jež se pohybují na hranici chudoby. Dnes je u nás v republice takových dětí okolo sta tisíc, a i když mají mámu a tátu, kvalita jejich materiálního zázemí je často mnohem horší než v dětských domovech,“ říká Mareš a dodává, že loni mohli lidé poprvé přinést krabici také pro rodiče dětí, jež dárky dostávají.

Bohužel se prý ale občas najdou i ti, kteří si myslí, že chudým dětem stačí ošuntělý plyšák, nebo dokonce záměrně zabalí hlouposti, jakou jsou například načaté žvýkačky. „Všechno kontrolovat nejde, ale některá sběrná místa nabádají dárce, aby krabice nenosili zabalené a obsah se mohl překontrolovat,“ říká Mareš, který zároveň vyzývá, aby lidé nevěnovali příliš drahé věci. „To, že by jedno dítě v balíčku našlo omalovánky a svetřík a druhé elektroniku za 15 tisíc, by totiž vyvolávalo úplně jiné pocity, než chceme.“

Děti válečných veteránů

Už čtyři roky funguje také vánoční projekt nestátní neziskové organizace Sdružení válečných veteránů České republiky. „Jednou přišla řeč na to, že nejhůř jsou na tom rodiny padlých vojáků. Dostanou sice odškodnění, ale děti potřebují každý rok tašku do školy, boty i vánoční dárky. A na ty vydělával peníze táta. Tak jsme si řekli, že když to stát nedokáže a my jsme ještě živí, alespoň ty dárky jim seženeme. Všechny ty chlapi jsme totiž znali,“ vypráví o vzniku projektu první místopředseda sdružení a válečný veterán Ladislav Sornas.

Projekt funguje tak, že zákonní zástupci dětí válečných veteránů, kteří mají o akci zájem, vyplní přihlášku, poté vyberou dárky, jež by ratolesti potěšily, sdružení je obstará a uspořádá se vánoční večírek, kde si děti balíčky otevřou. Loni jich bylo okolo padesáti. „Většina si přeje obyčejné věci, a když už chtějí mobil, tak rozhodně ne za patnáct tisíc. A ještě se pomalu omlouvají. Dvě holky nás třeba prosily o počítačovou hru, kterou si jejich máma nemůže dovolit. Tehdy jsem si říkal, krucinál, ten projekt má smysl.“

Kromě dětí válečných veteránů, již padli při zahraniční misi Armády České republiky, zahynuli ve službě, zemřeli nebo se starají o děti sami, se loni rozrostl projekt ještě o ty, kteří se nachází v sociální tísni. „Dárky se sháněly třeba pro děti vojáka, kterému manželka nechala dvě děti na krku a utekla od něj. On v civilu pracoval jako traktorista, měl spoustu dluhů a žádné pořádné bydlení. Když pak dorazil s dětmi na naši vánoční akci, dojalo mě, že se jeho potomci zeptali, jestli by si mohli nechat stromeček. A tak ho táta sbalil i s ozdobami a odvezli si ho domů,“ vypráví Sornas.

Finanční příspěvky na dárky veteráni většinou shání u několika málo firem, v nichž často někoho osobně znají, ale podpora veřejnosti by jim prý pomohla. Kdokoliv tedy může na účet uvedený na stránkách sdružení přispět libovolnou částkou. A co by muž, který se účastnil mnohých zahraničních misí, nejraději k Vánocům splnil dětem padlých hrdinů? „Aby ten táta nepadl a vrátil se jim. A taky aby se politikům rozsvítilo v hlavách a neřešili spory ozbrojeným bojem. Pak děti nebudou muset dostávat dárky od cizích lidí.“

Vánoce pro všechny

Nejznámější akcí, v níž se plní vánoční přání seniorům, jsou bezesporu Ježíškova vnoučata. Ve stejném roce ale vznikl i méně medializovaný charitativní projekt studentů a studentek Univerzity Palackého − Vánoce pro všechny. První ročník, konaný před pěti lety, se zaměřoval na seniory v léčebnách dlouhodobě nemocných a organizátorům tehdy povolila vstup za pacienty pouze Vojenská nemocnice v Olomouci. O akci, kdy lidé opatřují dárky podle seznamu přání na webu projektu, byl ale tak velký zájem, že už dnes studenti spolupracují celkem s pěti zařízeními a kromě LDN se přání plní i v centru pro děti s autismem JAN nebo v Domě pokojného stáří v Bohuslavicích.

Největší bizarností asi bylo, když jeden pacient prosil o lehkou ženu, což jsme mu samozřejmě nesplnili. Ale sestry se smály, že je čilý a zkouší zabodovat i u nich.

Organizátoři vidí hlavní přínos v přímém kontaktu s obdarovanými, díky čemuž mezi nimi často vznikají i osobní vazby. Mnozí senioři totiž místo materiálních darů touží třeba po vánoční procházce po rodném městě. „Někdy se ale objeví i přání dost zajímavá. Třeba pán, který nemůže chodit, si přál kolo. Jedna babička zase nejrůznější rumové produkty a další z pacientů zase hanbatý kalendář. Největší bizarností ale asi bylo, když nás jeden pacient prosil o lehkou ženu, což jsme mu samozřejmě nesplnili, ale sestry se smály, že je čilý a zkouší zabodovat i u nich,“ směje se jedna z organizátorek Anna Halamová.

Velmi silný příběh se pak odehrál ve Vojenské nemocnici v Olomouci, kde se jedna z pacientek zmínila, že pod stromeček žádný dárek nepotřebuje. „Jenže sestřičky nás seznámily s jejím příběhem, ve kterém docházelo k domácímu týrání. Paní měli zanedlouho převážet, venku byl sníh a ona v LDN zařízení neměla nic jiného než noční košili a pár punčoch. Tehdy jsme pro ni vypsali přání na celou zimní garderobu a našel se člověk, který všechny věci pořídil,“ vypráví s dojetím jedna ze zakladatelek projektu Veronika Krátká Špalková.

Díky akci Vánoce pro všechny bylo už obdarováno 600 seniorů, zapojila se více než stovka dobrovolníků a rozdalo se přes tisíc dárků.

Andělský strom

Vánočních projektů, které jsou věnované dětem, je nespočet. Tento se ale zaměřuje na mladé, kterých je u nás každý rok okolo třiceti tisíc. Děti, jež mají mámu nebo tátu ve vězení. „Pokud rodič nastoupí výkon trestu, jeho potomci jsou mnohdy šikanováni, rodina stigmatizována, a navíc se často dostává do finanční tísně,“ vypráví Gabriela Kabátová, výkonná ředitelka Mezinárodního vězeňského společenství, jež celoročně pomáhá všem stranám, kterých se zločiny dotkly. Právě toto sociální hnutí stojí za projektem Andělský strom.

Akce vznikla před deseti lety, kdy se rozdala stovka dárků rodinám, které měly matky ve věznici Světlá nad Sázavou. Dnes už jsou zapojeny věznice téměř všechny a jen loni se dětem splnilo 1350 přání. Celý projekt funguje tak, že hnutí ve spolupráci s věznicemi vybere sociálně slabší rodiny, zájemci o projekt, dnes už ženy i muži, pak vyplní přihlášku, k níž připojí osobní dopis pro své dítě.

„Potom už se obvolávají konkrétní rodiny odsouzených a zjišťuje se, kdo co potřebuje. Na našich stránkách je možné prohlédnout si seznam přání, po domluvě ho opatřit, poslat nám ho a my už ho spolu s dopisem zašleme dětem pod stromeček,“ vysvětluje Kabátová. Samozřejmě je i možnost poslat na účet projektu libovolnou finanční částku, za niž se dárky pořídí. Logistickou část celé akce pak finančně podporuje ministerstvo spravedlnosti.

Magazín Vánoce

Stáhněte si přílohu v PDF

„Asi nejhezčí dárek dostala loni jedna holčička z početné rodiny. V reportáži o Andělském stromě, která byla odvysílána 22. prosince, se totiž dívka zmínila, že by si přála housle. Třiadvacátého ráno mi pak volala paní z Plzně s tím, že housle má. A tak sbalila své dvě děti i housle a jela s nimi 250 kilometrů za rodinou. Byly to vzácné housle, ale mě tehdy fascinoval hlavně ten čas, který splnění přání věnovala,“ usmívá se Kabátová.

Příběhů, které chytnou za srdce, je ale prý nespočet a mnohdy právě malý vánoční dárek pomůže obnovit pošramocený vztah rodičů s dětmi, jak tomu bylo třeba v případě malé Evičky. „Ta měla hezké dětství do čtyř let, kdy její rodiče začali fetovat a rozešli se. Otec skončil ve vězení a matka si našla nového přítele, který ji ale fyzicky týral a ona pořád přibírala tvrdší drogy. Jednou už se dostala do tak vážné drogové situace, že holčičku téměř zabila.

My jsme s dívkou dodnes v kontaktu a ona je nadšená, že se maminka ze závislosti dostává a že se jí tatínek více ozývá. Říkala nám, že konečně získala pocit, že ji má táta opravdu rád, když jí každý rok dokáže i z vězení sehnat vánoční dárek,“ mluví Kabátová o tom, že díky projektu se už několikrát mezi rodinnými příslušníky prolomily ledy.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Magazín Vánoce.