Zbohatnout bude těžší. Problém si už uvědomují i čeští milionáři, říká sociolog Cír

Méně času stráveného prací a více prostoru pro rodinu. Chování českých a slovenských dolarových milionářů se mění nejen v důsledku pandemie, ale také s nástupem mladší generace podnikatelů. Ta přetváří zažitý obraz bohatého člověka i v dalších oblastech, jak ukázal letošní ročník průzkumu Wealth Report, který už pojedenácté vypracovala ve spolupráci s J&T Bankou výzkumná agentura Perfect Crowd. „Banka i klienti cítí, že mezigenerační rozdíly jsou opravdu velké, a to i kulturní. Představa o luxusu a o penězích je úplně jiná, než byla u starších,“ říká v rozhovoru pro HN sociolog a zakladatel agentury Jaroslav Cír.

HN: V čem vidíte největší odlišnosti?

Mladší nedávají tolik na odiv svůj majetek, naopak se jej snaží více skrývat. Jde jim o větší hledání autenticity. Mladší generace už například nevyhledává luxusní kavárny, dá si raději filtrované kafe ve vnitrobloku mezi cihlovými baráky. Nebo se liší ve volbě automobilu. Zatímco na straně starší generace vidíme značky jako Ferrari nebo Mercedes, u mladších vede Tesla. Podvědomě u obou samozřejmě platí jakási potřeba statusového vymezení, ale jeden zástupce mladší generace dolarových milionářů mi řekl, že by se styděl, kdyby ho někdo viděl ve Ferrari. V Tesle by s tím problém neměl. Jakoby se otírá o Elona Muska (zakladatele a šéfa Tesly – pozn. red.) ve smyslu inovací, chození s dobou, našlápnutí do budoucnosti. Pro bankéře je nutnost podobné věci sledovat. Musí třeba vědět, kam klienta vzít na kafe, aby se cítil pohodlně.

HN: Je za těmi rozdíly klasická generační snaha odlišit se od rodičů? Chtějí mladí ukázat, že také umí vydělat peníze, ale přitom mít vlastní autentický styl?

Myslím, že ano. Možná jde i o nějaké vymezení se vůči digitální době, hledání něčeho pevnějšího, uchopitelnějšího. Rozdíly jsou také dané tím, že starší dolaroví milionáři vyrůstali v komunismu. Ve vydělávání peněz vidí svobodu. Jejich přemýšlení bylo totalitou velmi ovlivněno. Ti mladší už se narodili v demokracii a svět vnímají úplně jinak. Jeden zástupce mladší generace je investor do start-upů, které mají nějaký přesah do sociální odpovědnosti. Buď bojují s klimatickou změnou, nebo podporují znevýhodněné lidi. Takový člověk nebude své peníze investovat tam, kde jsou z jeho pohledu následně zneužity. A to mě velmi překvapilo, protože starší generace takto nastavená není. Naopak se snaží být ideologicky neutrální, jde jí o rozšiřování majetku.

HN: Běžní občané mají daleko větší obavu z vysoké inflace než milionáři. Bohatí si myslí, že inflace bude okolo pěti procent, běžná populace ji vidí na vyšších hodnotách. Jak se to projevuje na chování obou skupin?

Pro dolarové milionáře byl tento a minulý rok super. Pro běžnou populaci s normálními příjmy často ne. Sami bohatí to ale vidí a uvědomují si, že nůžky se rozevírají bez jejich přičinění, což je vidět na našich grafech. Obecná populace si myslí, že vše jde do háje, dolaroví milionáři moc ne. A nejvíc souhlasí bohatí s výrokem, že pokud bude někoho inflace bít, budou to normální lidé, kteří budou přemýšlet nad rostoucími cenami energií, potravin nebo pohonných hmot. Obecná populace pak často hledá jednoduché řešení, které ale nedává smysl. Například si najde levnějšího, ale nepoctivého dodavatele energií či uvěří pochybným investičním příležitostem. Z jiných studií zase vyplývá, že pak více tíhnou třeba k sázení či stíracím losům.

HN: Nedostáváme se do situace, kdy už začíná být v ohrožení sociální smír? Nemluvme jen o inflaci. Mění se i způsob tvorby bohatství – stále více se od budování podniků přesouvá k investicím, což nahrává lidem, kteří už nyní mají dostatek kapitálu. Banka vám na obchodování s kryptoměnami nepůjčí, na rozdíl od rozjezdu podnikání.

Tohle musí být pro sociology hlavní téma, kterým se budou zabývat. Na Západě, například ve Velké Británii a USA, už se občas dočtete, že pocit občanů je, jako by byli v občanské válce. V tom smyslu, že majetek je příliš koncentrován u bohatých. Pokud je u nás pro střední třídu těžké koupit si byt, v Londýně a velkých městech USA je to prakticky nemožné. 

HN: Kde hledat příčinu, že jsme se dostali až do bodu, kdy se nůžky mezi milionáři a běžnou populací tak rozevírají?

To je samozřejmě velmi hluboká otázka. Můj názor je takový – a slýchám to také od lidí, se kterými vedeme v rámci této studie rozhovory –, že problém je v systému samotném. V neregulovaném kapitalismu, který je problémem nejen u nás, ale v celém západním světě a který umožňuje například tak jednoduše nakoupit akcie. Volný kapitál je natolik tekutý a neuchopitelný, až mu chybí kontrola. Stát je v tomto směru velmi slabý, kapitál samotný je mnohem silnější a daleko méně regulovaný. A velmi důležitý je jeho tok. Kdo měl volné prostředky, viděl příležitost a investoval, vydělal. Kdo peníze na investování neměl, zchudl. Dolaroví milionáři dělají často různé charitativní akce, což je dobře, ale sami vědí, že bez systémových změn a regulace se to nezmění, naopak se propast prohloubí ještě více.

HN: Není to také tím, že dolaroví milionáři o příchodu inflace věděli, a tím pádem se na ni i připravili?

Na inflaci asi konkrétně ne. Oproti běžné populaci je pro ně ale daleko snazší připravit se na špatné alternativy. Navíc jsou vyzbrojeni armádou lidí, bankéři, právníky, kteří sledují, co se děje, a na různé vlivy a trendy je upozorňují. Když v březnu roku 2020 padly akcie prudce dolů, poradili jim bankéři, ať nic neprodávají, protože trhy zase porostou. A přesně to se stalo. Pokud by člověk podobné informace k dispozici neměl, možná by udělal pravý opak a ve finále by toho litoval, protože by prodělal. Peníze vás šťastným neudělají, ale uklidňují vás. A jste díky nim připravenější na těžké časy.

HN: Míříme tedy do doby, kdy bude pro chudší lidi složitější se vypracovat a získat majetek?

Určitě ano. Je zajímavé, že na jedné straně je teorie meritokracie. Tedy že člověk je odměňován za svoje zásluhy. Ale na druhé je fakt, že současná střední třída a jejich děti už ty možnosti sociální mobility nemají, byť jim je pořád vtloukáno do hlavy, ať se učí, jsou pilní, protože budou odměněny. Ve skutečnosti ale dnes lidé vlastní byt proto, že mají bohaté rodiče nebo jim někdo pomohl, což platí v Londýně a dalších velkých světových městech na Západě.

HN: Přibývá mezi dolarovými milionáři žen?

Moc ne. A je to škoda. Když s milionáři děláme rozhovory, své manželky zmiňují a často zjistíte, jak obrovskou roli hrají. Nejen jako ženy pečující o domácí krb, ale i jako někdo, kdo své protějšky v byznysu nasměroval. Vidět jsou ale ve finále jen muži. Rozdílná situace je u mladších lidí, kde už jsou dolarové milionářky více zastoupené. Ale stále platí, že to mají těžší. I kvůli tomu, že ve věku kolem 25 až 30 let z byznysu vypadnou, protože se musí starat o potomky. Mezi mladší generací však milionářek přibývá. Když ke starému dolarovému milionáři přijde na jednání žena, je překvapený. A to ani nemusí být sexista. Mladší už to považují za normální.

HN: Covid urychlil rozhodnutí starších milionářů odejít „do důchodu“. Sledujeme nový trend? Co je k tomu vedlo?

Myslím, že ano. Covid všechny přinutil zpomalit. A dolaroví milionáři běželi tak rychle, že někdy neznali pořádně ani svoji rodinu. A teď najednou koukali, co jejich děti dělají. Hráli s nimi na konzolích, chodili na procházky. Začali si uvědomovat, o co přichází. Další postřeh, který jsem získal z rozhovorů, byl, že roli hrál nejen covid, ale i smrt Petra Kellnera. Uvědomili si smrtelnost. A také je tu tlak mladší generace, kterou řada těch starších kritizuje, že není tak pracovitá. Ale možná to dává smysl, nebýt tak pracovitý. Člověk si pak může užít víc. Ne ve smyslu, že poletí do Karibiku, ale že si bude užívat čas s rodinou. A ono to má i další efekt. Snadněji pochopíte digitální dobu, i když je vám třeba 60. Když trávíte čas s dětmi, chcete mít společné téma, o kterém se budete moci bavit. Takže koukáte, co dělají, a objevujete. Tento trend mi přišel velmi sympatický.

Chcete se naučit investovat a řídit své finance? Přidejte se k několika tisícům čtenářů, kteří odebírají newsletter Peníze HN.