Pohled chronického optimisty: co je na hrách v komunistické totalitní Číně pozitivního?

V Pekingu začínají zimní olympijské hry. Mají hodně daleko do sportovního svátku, ze kterého je nadšen celý svět. Diplomaticky je bojkotuje většina demokratických zemí.  A z toho, že hry pořádá komunistická totalitní velmoc, je rozladěna i řada olympioniků včetně českých. Například snowboardcrossař Jan Kubičík řekl, že by pro hry v Číně nikdy ruku nezvedl. Olympijský medailista z Tokia Ondřej Dostál pak napsal, že má štěstí, že součástí této olympiády nebude. A mohli bychom pokračovat.

Pokud by se někdo snažil najít na přidělení her Číně něco pozitivního, skutečně by to neměl snadné. Hned na úvod Olympijské charty se píše: „Cílem olympismu je zapojit sport do služby harmonického rozvoje lidstva s cílem vytvořit mírovou společnost, která dbá o zachování lidské důstojnosti.“ Jak se s lidskou důstojností potkává existence čínských převýchovných táborů pro Ujgury, cenzura a všeobecné šmírování, kterého si budou moci užít skrze povinně nainstalovanou mobilní aplikaci i účastníci her, tuší asi jen Mezinárodní olympijský výbor, který hry do Pekingu přidělil.